2. kapitola

25. listopadu 2011 v 15:14 |  Gjorkové - Tajemství minulosti
A ještě jednu :-)




K VODĚ A JEŠTĚ HLOUB

Když se Nefas o pár hodin později toho dne vzbudila, první, co ji napadlo, bylo, že určitě zaspala.
Ksakru! Určitě už je večer a ten, kdo mě měl vyzvednout, už je v tahu a já tady budu muset zůstat. - běželo jí hlavou, zatímco na sebe v rychlosti házela oblečení.
Vyběhla z pokoje. Ale v půli chodby se zarazila. Všude byla tma a úplné ticho. Nebo ne? - pomyslela si s nadějí.
"Mike má hodinky." plácla se do čela. Vzala svícen, aby se cestou nepřerazila a nabrala směr k jeho ložnici.
Když dorazila k jeho dveřím, nakoukla dovnitř; zdálo se, že má ještě půlnoc. Co nejtišeji vklouzla do pokoje a po špičkách se šla podívat ke stolku.
"Co tady strašíš, prosím tě?" ozvalo se z polštáře rozespale.
"Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Potřebuju jenom vědět, kolik je hodin," omlouvala se šeptem.
Michael se opřel o loket a sáhl na noční stolek. "Klídek, beruško, ještě není ani poledne."
"Fuj! Já myslela, že jsem zaspala," oddechla si.
"V kolik tě mají vyzvednout?"
"Já nevím. Erika říkala dneska," odpověděla Nefas.
Michael si promnul unavené oči a podrbal se na hlavě. "To je dost široký pojem, nemyslíš?"
"Ale co mám teď dělat? Když půjdu vzbudit Eriku, zakousne mě," kecla si nešťastně k němu na postel.
"To těžko, s tím, co nosíš na krku," uchechtl se. "Ale máš pravdu, dobrý nápad to není. Běž si prostě ještě lehnout, on tě někdo vzbudí," zazíval a zavrtal se zpátky do postele. "Být tebou, tak se nebojím. Oni jsou rádi, že se tě zbaví."
"Ty jsi tak krásně upřímný. Bude se mi po tobě stýskat," zazubila se Nefas a líbla ho na čelo. "Ale máš pravdu, prostě počkám u sebe. - Měj se."
"Počkej, počkej - to už se se mnou jako loučíš?" podivil se Michael a znovu se narovnal.
"Chceš mě jít snad vyprovodit?"
"Hmm - to ani ne. Sluníčko mi posledních pár let nedělá dobře na pleť," zašklebil se. "Ale stejně jsem myslel, že s chlápkem, co tě naučil číst a psát, se rozloučíš trochu důstojněji než v jeho vlastní posteli."
"Vtipné," culila se Nefas a zvedla se k odchodu. "Tak já se ještě stavím, než půjdu. Dobrou!"
Než dovřela dveře, zaslechla ještě nabručené "Stejně už neusnu."

Když se vracela tmavými chodbami, musela se sama pro sebe usmívat, jaké měla štěstí, že sem přišel. - Dělal život tady mnohem snesitelnější. Všichni ostatní jenom vrčeli, syčeli a házeli povely.
Zapadla zpátky do svého pokoje a sedla si bezradně na postel. I když usnula sotva na pár hodin, neměla na spánek ani pomyšlení. Sbaleno měla už dva dny. Těch pár osobních věcí se jí krásně vešlo do malého příručního zavazadla.
"Co tady mám k čertu dělat, abych se z toho čekání nezbláznila?" mrmlala si pro sebe.
Vstala, chvilku nervózně přecházela po místnosti tam a zpátky a zase si sedla. Do pytle! - zanadávala v duchu a opřela se frustrovaně o zeď. "Fajn, budu čekat, čekat, če…" nedořekla už, jak sebou trhla, když se otevřely dveře a z nich vykoukla Michaelova střapatá hlava.
"Áh, to jsi ty." vydechla zklamaně a praštila týlem zpátky o zeď.
"No nemusíš předstírat tolik nadšení," zazubil se na ni. "Tušil jsem, že už nepůjdeš spát, ale čekal bych spíš, že se tu budeš snažit vychodit cestičku a ne, že tu budeš sedět jak splasklá bublina."
"Už jsem chodila. Teď zírám."
"A dobrý?" šklebil se.
"No bájo!" protočila oči. "Proč nespíš?"
"Vzbudila jsi mě," připomenul jí a přisedl si k ní na postel. "Tak jsem si říkal, že tě přijdu potěšit svou přítomností, aby ti to rychleji uteklo."
Nefas za něj byla neskutečně vděčná. Byla strašně nervózní a měla obrovský strach, že si z ní vystřelili a nikdo nepřijde. A když přijde, tak z toho, co bude, kam a ke komu půjde a vůbec…Tady to nebylo sice nic moc, ale byla to jistota. Místní znala, věděla, co od nich čekat, ale tam to... to... něco, o kterém nevěděla vůbec nic, bylo sice lákavé, ale zároveň i děsivé.
Povídali si s Michaelem celé odpoledne. Snažil se odvádět její pozornost, jak jen to šlo. Jenomže když se Nefas snad už posté zeptala, kolik je hodin, došla mu trpělivost.
"Jdu k sobě. Ty moje hodinky tě zjevně dráždí."
"Nenene! Prosíím, zůstaň! Přísahám, že už se nezeptám. Ani jednou jedinkrát!" škemrala a zkoušela na něj psí oči.
"Jestli jo, tak já přísahám, že ti sundám ten šátek a na truc tě kousnu, abys tady musela zůstat," mířil na ni hrozícím ukazováčkem, když v tom se otevřely dveře a v nich stála rozespale a nerudně se tvářící Erika.
"Vezmi si věci a pojď!"
Nefas ztuhla v půli pohybu a nehybně zírala ke dveřím. Měla najednou pocit, že má místo nohou dva olověné sloupy, a srdce se jí rozeběhlo jako splašené.
"Nezírej a hoď sebou! Chci si jít ještě lehnout," vrčela upírka ode dveří.
Nefas zakňučela a hodila po Michaelovi zoufale nešťastný pohled.
"No tak, neboj," chlácholil ji a sklonil se, aby ji objal. "Bude to dobré. Vždyť na tohle jsi přece čekala."
Nefas popotáhla "Ale - já…" nevěděla najednou, co říct. " Děkuju. Bude se mi po tobě stýskat."
"To mně taky. - Jsi tady jediná osoba, se kterou se dá normálně mluvit. Což je, vzhledem k tvému věku, značně znepokojující." pošeptal jí s úsměvem do ucha a pustil ji. "Tak už utíkej!"
Nefas si povzdechla, vzala si své skromné zavazadlo a šla za Erikou, která už netrpělivě podupávala nohou.
"Na prázdniny se sem stejně vrátíš ne?" zeptal se ještě, než prošla dveřmi.
"No...no to...já nevím," odpověděla a podívala se zmateně na Eriku.
"O ničem takovém se zatím nejednalo, pokud vím. A pojď už!" zavrčela upírka.
"Aha. Tak...tak se měj," mávla smutně směrem k Michaelovi a vydala se za Erikou, která už na ni očividně nehodlala déle čekat.
Prošly bludištěm chodeb, a po schodech k východu z podzemní pevnosti. Cestou minuly dva upíry, kteří hlídali bránu, ale když Erika vycházela ven, Nefas se zarazila.
"Co je zase?" otázala se upírka nevrle.
"Já...já nevím," koktala Nefas a snažila se skulinou nakouknout ven.
"A sypej! Tam venku tě nic nekousne, tady by mohlo," vyháněla ji a dávala jasně najevo, že veškerá úmluva právě skončila.
Nefas udělala ještě dva kroky, ale zase se zastavila, když ji do očí praštilo světlo. Jakmile vymrkala zrádné slzy, uviděla pár metrů od sebe stát ženu středního věku, v dlouhých tmavě zelených šatech a hábitu stejné barvy. Podívala se zpátky na Eriku, ale ta už zase zavírala bránu.
"Měj se!" řekla a zabouchla Nefas před nosem.
Tedy, ne že bych čekala dojemné loučení, ale tohle… - pomyslela si a otočila se zpátky na ženu. Ta se na ni ale přívětivě usmála. Měla krátké kaštanově hnědé vlasy a vlídné zelené oči. "Dobrý den, vy budete jistě slečna Cooperová?"
"Eh?" vyhrkla Nefas inteligentně.
"Nefas Cooperová?" zeptala se žena ještě jednou a zdvihla obočí.
"Nefas, ano to jsem. Cooperová? - Nevím," odpověděla a snažila se, aby tentokrát nezněla jako utečenec z pralesa. Ježiši, teď si o mě bude myslet, že neumím ani mluvit - pomyslela si. Ale žena se tvářila stále stejně vlídně.
"Docela jistě, mám to tady napsané," usmála se a zamávala nějakým pergamenem. "Mé jméno je Amanda Walkerová a jsem učitelka v Gjorkské škole."
"Dobrý den," řekla Nefas a podala jí ruku. Ještě, že mi to Mike ukázal. Jsem hezky vychovaná - pochválila se v duchu.
"Dostala jsem za úkol vás vyzvednout a dopravit k nám. Takže - půjdeme?"
"Jo - teda, ano, jistě." odpověděla Nefas, přehodila si batoh přes rameno a vydala se za ženou.
Chvíli procházely lesem mlčky. Nefas se rozhlížela kolem sebe. Poprvé si mohla pořádně prohlédnout vysoké, statné jehličnany, košaté listnáče, také naslouchala lesním zvukům, které se od těch nočních o dost lišily, ale hlavně se snažila přivyknout na prudké denní světlo. Nikdy by jí nenapadlo, že to může být takhle strašně nepříjemné.
"Mohla bych se vás na něco zeptat?" obrátila se na ženu po chvilce.
"Ale jistě." odvětila profesorka Walkerová a zvědavě si jí prohlížela.
"E - jak se dostaneme dolů? Já totiž neumím plavat," zeptala se Nefas trochu zahanbeně.
Ale profesorka se rozesmála na celé kolo a ona si v tu chvíli připadala, jako největší trouba na světě. Jako by to snad byla její vina, že celý život žila jako krtek.
"I kdybyste uměla, jsem si jistá, že takovou dálku byste, ani plavat nechtěla," odpověděla nakonec s úsměvem. "Buďte klidná. Na břehu na nás čeká jeden dopravní prostředek."
"Aha. To je dobře," řekla Nefas a skutečně se jí ulevilo. Představa, že ji budou nutit plavat, jí nedělala moc dobře na žaludek.
"A mohla bych se ještě zeptat - co jsou Gjorkové vlastně zač?"
Po téhle otázce se profesorka prudce zastavila a z tváře jí místo vlídnosti vyzařovalo zděšení.
"Totiž...já...omlou - "
"Oni vám nic neřekli?!" zeptala se profesorka Walkerová nevěřícně a ukazovala směrem, odkud odcházely.
Nefas zavrtěla hlavou. "Jen, že je to národ žijící pod hladinou moře."
"To mě mohlo napadnout! Potvory jedny zubaté!" bručela si pro sebe profesorka, když se dala opět do chůze, ale tentokrát tak ostré, že Nefas musela popoběhnout, aby jí vůbec stačila.
"Promiňte, nechtěla jsem - " začala znovu, ale Walkerová ji ani tentokrát nenechala domluvit. "Proboha dítě, za co se mi tady omlouváte? Copak je to vaše vina, že jste dostala tak chabé informace?" řekla a trochu zvolnila tempo, když viděla, jak dívenka lapá po dechu.
"Musím přiznat, že když mě sem paní ředitelka posílala, tušila jsem potíže. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že nebudete mít ponětí, kam to vlastně jdeme," pokračovala. Les začínal pozvolna řídnout a Nefas si musela přidržovat ruku před očima, aby jí nezačaly zase téct slzy.
"Jestli vám to světlo vadí, můžeme tady chvilku počkat, než si zvyknete," navrhla.
"Ne, děkuju. To bude dobrý."
Cesta, kterou šly, se stáčela vlevo, takže nebylo vidět skrz stromy, ale už začínalo být slyšet šumění vody.
"Mohla byste mi tedy prosím říct něco o Gjorcích a o tom, kam jdeme?" zkusila to Nefas po chvilce znovu.
"Ne mohla, budu muset." odpověděla profesorka. "Místo kam jdeme, vám ukážu, ale než tam dorazíme, pokusím se vám alespoň něco málo říct o tom, kdo vlastně jste."
"Dobře," kývla Nefas.
"Předně byste měla vědět, že Gjorkové mohou pobývat jak ve vodě, tak na souši. Po takzvané Biblické potopě, před několika tisíci lety, která spláchla většinu živého na planetě, se rozhodli ve vodě zůstat a schovat se tak před okolním světem. A druhá věc, kterou byste měla vědět, je, že ovládáme magii."
"Magii? To myslíte jako čáry a kouzla?" vydechla Nefas nevěřícně.
"Ano, to bezpochyby myslím," odpověděla profesorka s úsměvem. Došli už na kraj lesa a před nimi se rozprostírala jen nekonečně modrá voda.
"Pane Bože!" vyhrkla Nefas překvapeně. "Ježiši, to úžasný! To je... to je moře?"
"Přesněji Severní Atlantický oceán," poopravila ji profesorka.
Nefas z jasu, který se odrážel od vodní hladiny, zase začaly téct slzy, ale ani v nejmenším jí to nevadilo. Měla pocit, že něco takhle krásného ještě v životě neviděla.
"Támhle tím směrem," ukazovala profesorka někam vpravo, "je ostrůvek, pod kterým stojí škola, kam budete mít zítra namířeno, a tamhle vlevo je ještě jeden. Jmenuje se Nordic, ale o něm vám řeknu později. Spolu s tímhle tvoří takový malý trojúhelník. Ten, na kterém stojíme, ale Gjorkové nevyužívají. Nemáme se se zdejšími obyvateli zrovna v lásce."
"A co lidé? Nemůžou nás tam najít? Myslela jsem, že Gjorkové zůstali pod hladinou schválně," ptala se Nefas zvědavě.
"To jistě. Ty ostrůvky jsou ale tak malé, že jsou prakticky nezakreslitelné. A když už sem náhodou někdo z nich zabloudí… No, řekněme, že se jim v těchto místech občas stávají malé nehody," vysvětlovala Walkerová s šibalským úsměvem.
Popošly kousek blíž k místu, kde byla mezi skalnatými výběžky nejsnazší cesta ke břehu, když v tom se Nefas zarazila a s otevřenou pusou zírala před sebe.
"To je... to je... co to je?" koktala užasle. Přímo před ní stál ve vodě zaparkovaný kočár, do kterého byli zapřažení dva jednorožci a netrpělivě pohazovali hlavami. Měli světle zelenomodrou barvu a jejich hřívy se třpytily na slunci.
"To je mořský jednorožec, nebo také Poseidonův kůň," odpověděla profesorka "Náš odvoz."
"Jsou nádher... moment! - Oni stojí na vodě?!" vyhrkla Nefas a s vytřeštěnýma očima hleděla na ženu po svém boku.
"Ano stojí. Jsou to magičtí tvorové," odpověděla s úsměvem a scházela dolů ke kočáru. "Tak pojďte, nastoupíme - ať nepřijedeme moc pozdě."
Nefas opatrně scházela za ní dolů a snažila se dávat pozor, aby jí na kluzkých kamenech neujela noha. Profesorka Walkerová už stála v kočáře a podávala jí ruku. "Pomalu a opatrně! Jsou extrémně plaší - kdyby nám utekli, měly bychom malý problém."
Nefas kývla a snažila se při nastupování nedělat žádné prudké pohyby.
Pohodlně se usadila naproti profesorce, která vytáhla z kapsy podlouhlou kovovou věc a klepla s ní do boku kočáru - v tu ránu se spřežení rozjelo. Nefas, která to nečekala, jí málem skončila v klíně.
"Omlouvám se, měla jsem vás upozornit."
"To nic - ehm - co je to?" zeptala se a ukazovala na tu věc, kterou profesorka stále ještě držela v ruce.
"To je wirgama - hůlka, kterou používáme mimo vodu." vysvětlovala.
Nefas kývla, ale svojí pozornost věnovala spíše vodě valící se do kočáru. Když se otočila, viděla, že jednorožci už jsou v ní po pás. Zakňučela a otočila se zpátky. Pomalu, ale jistě, se jí zmocňovala panika.
"To je v pořádku," uklidňovala ji profesorka. "Prvních pár minut to bude trochu nepříjemné, ale za chvilku si zvyknete."
Tím bych si nebyla tak jistá - zapochybovala Nefas v duchu. Voda už jí sahala po prsa. Cítila, jak se na ni lepí mokré oblečení. Trochu nepříjemné?
Když jí hladina vystoupala po bradu, instinktivně zadržela dech a zavřela oči. Vybavilo se jí, jak tenkrát strkala hlavu do lavoru. Byly už úplně pod hladinou a Nefas se stále neodvažovala otevřít oči, ale cítila, jak jí voda hladce prochází žábrami a dodává jejímu mozku kyslík.
"Podívejte se na mě," zaťukala jí profesorka na rameno. Nefas opatrně otevřela jedno oko a potom i druhé. Viděla, jak se naproti sedící profesorka usmívá.
"V pořádku?" zeptala se.
"Štípe to," odpověděla Nefas a mnula si oči. "Jak to, že můžu mluvit?"
"Není žádný důvod, proč byste nemohla," odpověděla. "To pálení za chvilku přejde. Vaše oči mají dnes náročný den, že?"
"Trochu ano." řekla Nefas a rozhlížela se kolem. Modro. Všude. Nekonečné, neprostupné a nádherné modro. Byl to zvláštní pocit - vlasy i oblečení jí povlávaly a musela se přidržovat, jak jí voda trochu nadnášela.
"Á, zapomněla jsem. - Zapněte si to, ať mi neuplavete," řekla profesorka a ukazovala na pás, který byl připevněn ke kočáru.
"Takže - kde jsme to skončily?"
"Říkala jste mi o té hůlce." odpověděla Nefas. "Takže - já umím kouzlit?"
"Zatím ještě ne, ale naučíte se to."
"V té škole?"
"Ano." odpověděla profesorka a pokračovala. "Máme dva způsoby využití magie - ten první jste už viděla, když jsem použila wirgamu. Ten druhý je snazší a možná už jste ho někdy použila i vy sama."
Nefas zavrtěla hlavou.
"Cítíte něco v prstech?" zeptala se.
"Hmm - takové - jakoby šimrání," odpověděla Nefas.
"To cítíte správně. Magie proudí vaším tělem a je úzce spojena s vodou - takže pokud jste v ní, stačí vám ke kouzlení ruce, pokud ne, poslouží vám wirgama, která je vodou naplněna," vysvětlovala Walkerová. "Uvnitř jsou ještě další příměsi, ale o těch se dozvíte víc později."
"Páni! Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla kouzlit!" vydechla Nefas překvapeně a rozhlížela se kolem sebe. Kočár klouzal po písčitém dně, všude kolem byla spousta rostlin a korálů nejrůznějších barev a v dálce zahlédla něco velikého, co se rychle přibližovalo.
"Ehm - paní profesorko…" řekla roztřeseně a ukazovala někam za její hlavu. Ta se otočila, ale s úsměvem si zase sedla.
"Jen klid. To je malý plejtvák. Když si ho nebudeme všímat, on si nebude všímat nás."
"MALÝ?!" vykřikla Nefas zděšeně. Proplouval jim vysoko nad hlavami a vlna, kterou vytvořil, s kočárem povážlivě zakývala. Malý! - Proboha, ta věc má dobrých osm metrů! - pomyslela si.
"Věřte mi, slečno, že malého byste od velikého rozeznala," smála se profesorka.
"Ehm - už tady někdy něco někoho sežralo?" zeptala se Nefas a nejistě se rozhlížela.
"Pokud ano, tak to byl někdo velice neopatrný, a já jsem si jistá, že to vy nejste - takže můžete být klidná."
"Když myslíte…" odvětila Nefas ne příliš přesvědčeně a snažila se nevnímat živočichy, kterých kolem pomalu přibývalo.
Chvíli jely mlčky a ona přemýšlela, jak je možné, že je tady takové světlo, když všude jinde kolem je tma. Když se ale později ohlédla, všimla si, že světlo vychází přímo z těch jednorožců, kteří táhnou kočár. Jak asi vědí, kam mají jet… - pomyslela si.
"Za jak dlouho tam asi budeme?" zeptala se.
"Už brzy" odpověděla profesorka. "Ještě jsem vám neřekla další důležitou věc - a to, že Gjorský národ je rozdělen na tři rody; Nagathan, Praya a Maureeka. Každý z nich má své městečko a svá specifika."
"A do kterého budu patřit já?"
"To uvidíme, až dorazíme na místo." odpověděla profesorka. "Dnešní noc strávíte v jednom hostinci v centru, kde už na vás čekají všechny pomůcky, které budete do školy potřebovat. Jen wirgamu si budete muset pořídit sama."
"Ale já nemám nic, za co bych nakupovala," zamračila se Nefas.
"S tím si nedělejte starosti, škola je pro takovéto případy vybavena. - Dostanete finanční příspěvek z fondu."
"Aha. A mohla bych se ještě na něco zeptat?" řekla Nefas a počkala, až profesorka kývne. "Nevíte něco o mých rodičích?"
"Ne, to…" zarazila se profesorka najednou. "…to bohužel nevím." dořekla a zvláštně si Nefas prohlížela.
Aha, jasně… - pomyslela si Nefas.
"Ohlédněte se - jsme na místě."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Snapea Snapea | 26. listopadu 2011 v 19:18 | Reagovat

Já nevím co napsat... Úžasné! Jsem knihomol a umím si živě představit, jak si vykračuji s knihou o Nefas z knihkupectví a čtu  a čtu a čtu! Úplně mne to vtáhlo do děje. Držím palce a těším se na pokračování. Moc se mi líbil Michael a jeho srovnání s krávou:-D Jsem zvědavá kdo byli Nefasini rodiče, kdo jsou ti muži z útesu a na školu a výuku.;-)

2 colleenuw colleenuw | 27. listopadu 2011 v 0:22 | Reagovat

Tak já mockrát děkuju. Jsem strašně ráda, že se líbí. Mně teda ty první kapitoly přijdou takové...jak to říct...strnulé, divné...nevím. :-) Hrabala jsem do nich snad stokrát, a ne a ne to vyladit. Ty další už se líbí i mně, tak doufám, že se chytí i ostatní

3 Kallia Kallia | Web | 2. prosince 2011 v 11:53 | Reagovat

konečně jsem se dostala k tomu, abych dočetla i tuhle kapitolku ;) stále zastávám názor, že je to moc pěkné!!!

4 colleenuw colleenuw | Web | 2. prosince 2011 v 14:46 | Reagovat

Děkuju, to jsem moc ráda. :-) Nová by měla přibýt někdy během dnešního večera.

5 Abigail Abigail | Web | 11. prosince 2011 v 23:52 | Reagovat

Moc pěkné jen v odstavci, kdy se měla sbalit a jít s Erikou je "Nefas si povzdechla, vzala si své skromné zavazadlo a vydala se Erikou..."
Odstavec, kde jí zavře Erika před nosem "Tedy, ne že bych čekala dojaté loučení, ale tohle… " možná bych zvolila dojemné, ale pokud je dojaté úmyslně :)
Možná mi to v tuto chvíli mohlo připomínat trochu HP, ale nevadí, uvidím, jak se to vyvine v dalších kapitolách :) Jen dneska už mám dost :)

6 colleen colleen | Web | 12. prosince 2011 v 9:12 | Reagovat

Děkuju, opraveno.
S tím dojmem - to je věc se kterou bojuju od samého začátku. Bude tam minimálně ještě jednu kapitolu (tedy její první polovinu), ale pak už doufám definitivně zmizí. Dělala jsem psí kusy abych to dostala pryč, jenomže jsou věci, kterým se zkrátka nevyhnu a samotnou mě to štve, protože celý ten příběh, je vystavěný jinak.
Každopádně děkuju za koment a budu ráda, když vydržíš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama