Prolog a 1. kapitola

25. listopadu 2011 v 15:11 |  Gjorkové - Tajemství minulosti
Protože Paccia je nedoceněný poklad a protože sjela kapitoly rychlostí kulového blesku, odvolám řečené níže a přidávám.
Plánuji zveřejnit asi 10 kapitol, které by měly poskytnout dostatečný obrázek o tom, jakým způsobem (o stylu bych snad raději nehovořila...) je celý příběh napsaný.
Kritizujte, pište připomínky, za každý komentář budu vděčná. (Neříkám, že si všechno vezmu k srdci, ale rozhodně se nad každým z nich zamyslím Usmívající se )
Konec řečí.

DODATEK PO VYDÁNÍ - Rozhodla jsem se zveřejněné kapitoly ponechat a umožnit Vám tak do knihy nahlédnout. Blog mi ale z nějakého důvodu neumožňuje kapitoly upravit do konečné knižní podoby. Musela bych je roztrhat a to se mi nechce.

PROLOG


1. září 1985


Na vyvýšené mýtině skalnatého výběžku stojí dva muži. Ze tří stran jsou obklopeni nekončícím oceánem a ze čtvrté se mýtina postupně proměňuje v temný, téměř neprostupný les, ve kterém stojím i já.
Přesto, že je jasná pozdně letní noc, vzduch je prosycen čímsi chladným a z místa, kde muži stojí, vyzařuje zvláštní síla, ze které mi téměř běhá mráz po zádech. Nemívám podobné pocity často. - Jsem zvyklý vídat ledaco, ale tady mi zkrátka něco vadí.
Tichou noc narušuje jen občasné zakňourání něčeho malého, nad čím se oba dva sklánějí. O mně nevědí. Neslyšně se pohnu kousek stranou, abych tvora na zemi lépe viděl. Vyšší z nich drží v ruce něco tenkého, krátkého a stříbřitě lesklého a míří s tím na to maličké. - Wirgama. Jeden z důvodů, proč takové, jako jsou ti dva, nemůžeme vystát. Proti té kovové věcičce jsme naprosto bezmocní. Stejně, jako to vzlykající škvrně.
Je to novorozeně. Leží úplně nahé v trávě a o pár metrů dál leží další dvě těla. - Žena, která dítě pravděpodobně porodila a jejíž křik mě sem přivolal, se ale na rozdíl od muže ležícího nedaleko nehýbe ani nedýchá. Ten je v bezvědomí a pravou nohu má zkroucenou do nepřirozeného úhlu. Nejspíš se zlomila při dopadu na kraj skalnatého výběžku, když ho před malou chvílí zasáhl červený paprsek.
Další nádech, tentokrát hlasitější, až se oba stojící nad dítětem otočí jeho směrem.
Já osobně, bych se jindy nad jejich spory tak maximálně ušklíbl. Problémy téhle rasy mě nezajímají. Ještě před pár minutami mě zajímalo jedině to, že se nacházejí na našem území, ale teď z nějakého důvodu zadoufám, že se ten chlap co nejdřív probere.
"Neměl bych ho…" promluví nejistě černovlasý muž, jako by mi četl myšlenky. Oba mají na sobě tmavá roucha, která jim spadají až na zem, a stejně jako já, tak téměř splývají s okolím. Vidím je ale dobře. - Moje oči jsou ve tmě doma.
"Ne. Nehodlám se s ním zdržovat. Beztak už tady za chvilku nebude mít co zachraňovat," zaslechnu, jak se uchechtne starší z nich. "A vůbec, podej mi svoji! - Potřebuji dvě."
"Jste si jistý? - S dospělým je to jedna věc, ale takhle malé dítě… mohlo by to mít velmi neblahé následky."
"Pochybuješ snad?" zasyčí druhý a střelí po mladším zlobným pohledem. Ten se přikrčí, zavrtí hlavou a už bez řečí mu podává jednu ze dvou wirgam, které drží v ruce. Pláč dítěte ležícího pod nimi začíná nabírat na síle. -Studená zem se mu ani v nejmenším nezamlouvá.
"Hoď sebou! Nemám v plánu tady s tím uřvancem strávit celou noc!" zavrčí ještě, než černovlasému vytrhne z ruky měděnou hůlku.
Jakmile má obě, přiklekne k dítěti a svoji stříbrnou položí na maličký hrudník. Studený kov spustí nářek naplno. Tuším, že bych měl něco udělat. Cizí nezvyklý hlásek, jakoby mi našeptával, že jestli tomu drobkovi nepomůžu, jeho život bude velice krátký. Jenomže oni jsou dva a já nejsem ani hrdina, ani sebevrah. Zabij, abys přežil! Ale zachraňuj? - K něčemu takovému jsem nebyl vychován. Mám riskovat vlastní život pro někoho, z koho stejně vyroste jeden z nich?
Zatímco jsem vedl svůj vlastní vnitřní boj, starší muž se postavil, namířil druhou hůlkou na novorozeně a nevšímaje si couvajícího mladíka, začíná odříkávat jakési složité zaklínadlo.
Možná bych přeci jen měl... - probleskne mi hlavou, ale přesto se nepohnu z místa. - Tělo mě neposlouchá. Jediný čeho jsem schopen, je strnule stát, a z bušícím srdcem sledovat černovlasého muže, jak se sklání nad mrtvou ženou, jakoby jí něco šeptal. Ještě jednou se ohlédne po zaříkávajícím, než odvrátí hlavu a přikryje si obličej, jako by něco tušil. Něco, co je i na mě příliš děsivé...



OSTROZOUBCI

Bylo lehce před pátou hodinou ranní, když se malá Nefas konečně ukládala ke spánku. Slunce pomalu vystrkovalo své paprsky a osvětlovalo jinak tmavý les. Do podzemního úkrytu se přicházející den neměl šanci dostat, ona ale přesto věděla, že teď už může. Její oči se za ta léta naučily rozeznávat ty drobné rozdíly mezi noční a ranní tmou.
Ještě než se zavrtala do postele, pro jistotu zkontrolovala, že černé šátky protkané stříbrem, uvázané okolo obou zápěstí a na krku, jsou na svých místech. Naposledy. Konečně. - Pomyslela si. Ale i přes obrovskou únavu se nedokázala donutit zavřít oči. Přemýšlela o tom, co jí asi od zítřka čeká a jak moc se její život změní. Těšila se. Ano, to bez pochyby. Nevěděla sice, na co přesně, ale nemohla se toho dočkat.
Život tady nebyl špatný; tedy přesněji, mohlo to být určitě horší. - Nikdo jí neubližoval, nenadával, najíst dostávala, měla dokonce vlastní pokojík. A postel, ve které teď ležela, a místo spánku zírala do stropu a ve vzpomínkách se vracela o několik let zpátky.
Nefas toto místo odmalinka považovala za svůj domov. Proč by také neměla? - Vyrůstala tady spolu s ostatními dětmi, hrála si s nimi, vychovávali ji stejně a jiný svět neznala. Upíři byli její rodina.
Nikdy se od ostatních na první pohled nijak zvlášť nelišila; Poměrně drobná dívenka, dlouhé černé vlasy, jemné jako hedvábí, malý nos a ještě černější oči kočičího tvaru, které jí dávaly nádech zvláštní exotičnosti.
Jenomže čím víc rostla, tím víc si všímala, že je jiná. A všímali si toho i její vrstevníci. - Stále častěji si mezi s sebou špitali a posmívali se jí, že vypadá s těmi svými zuby divně. Čím dál víc ji od sebe odstrkovali, až se s ní nakonec přestali stýkat úplně.
Nefas to bylo líto. Hlavně proto, že pořádně ani nevěděla, co vlastně provedla. Pořád doufala, že jí zuby ještě dorostou a oni ji zase vezmou mezi sebe. Ale bohužel tady byla i řada dalších věcí, které dávaly znát, že je s ní něco v nepořádku. - Ostatní děti začaly například v sedmi letech chodit na vyučování, kam ona nesměla. Také vždycky dostávala jiné jídlo. Proti tomu sice nijak zvlášť neprotestovala, protože z krve a nedopečeného masa se jí zvedal žaludek, ale bylo to zvláštní. A v neposlední řadě jí nevadilo slunce.

Tenhle drobný detail zjistila, když se jednou zapomněla venku. - Seděla na zemi v lese, dloubala klacíkem v hlíně a přemýšlela, když se jí z ničeho nic na ruce objevil proužek světla. Vytřeštěně hleděla na tenký oranžový paprsek prosvítající skrz stromy a čekala, co se bude dít. Všichni se tady slunce báli, dětem odmala vtloukali do hlaviček - nikdy, nikdy nechodit na denní světlo. Jenomže jí se nedělo vůbec nic.
To byla pravděpodobně ta poslední kapka k tomu, aby měla jistotu, že je divná. Byla ochotná se s tím faktem smířit, ale chtěla vědět proč. V rychlosti se zvedla ze země, běžela zpátky do pevnosti a po schodech dolů k Erice.
Erika byla upírka, která ji měla většinu doby na starost. Dětí, které z nějakého důvodu neměli rodiče, se tady vždycky někdo ujal a nebylo to ani nijak výjimečné. Častokrát se stalo, že se nějaký upír v noci nevrátil.
I Nefas se několikrát ptala, kde jsou její rodiče, ale Erika nad tím pokaždé jen mávla rukou. Ale dnes byla rozhodnutá, že svoji odpověď dostane a bouchala upírce do dveří tak dlouho, dokud ji nevzbudila.
Erika otevřela dveře a rozespale se na Nefas mračila. "Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mi v tuhle zatracenou hodinu mlátíš do dveří?!"
"Sluníčko!" vyhrkla Nefas. "Svítilo mi na ruku!"
"Ty jsi byla venku?! Nejsi takhle náhodou nána pitomá?!" zavrčela Erika a vtáhla ji k sobě do pokoje, aby nevzbudily někoho dalšího. "Kolikrát to mám opakovat, že po svítání nemáš venku co dělat."
"Ale mně nic není," snažila se Nefas poukázat na fakt, proč je vlastně teď tady. "Jak to?"
Erika po ní jen střelila zamračeným pohledem, ale k odpovědi se neměla.
"Slyšíš?! Chci to vědět!"
"Jdi si lehnout," promluvila nakonec Erika unaveně, a sama se šourala k vlastní posteli.
"Nejdu!" dupla vzdorovitě Nefas nohou a stoupla si se založenýma rukama doprostřed pokoje. "Ani se odsud nehnu, dokud mi to neřekneš."
"Tak si posluž. - Já jdu spát."
Nefas sledovala, jak Erika sfoukla svíce, a bylo jí jasné, že jakmile si lehne, už z ní žádné informace nedostane.
"Budu zpívat," zkusila první, co ji napadlo. "A věř mi, že to se ti líbit nebude."
Nefas ani nepostřehla jak, ale najednou měla Eriku přímo před sebou. "Jestli odsud nezmizíš, než napočítám do tří, tak to, co s tebou udělám, se ti taky líbit nebude," zasyčela výhrůžně a z nebezpečné blízkosti na ni vycenila ostré zuby.
"Já chci jen vědět, proč jsem jiná než vy všichni," pokusila se Nefas o mírnější tón a o krok couvla. "A taky, co se stalo s rodiči. - Já vím, že to víš."
"Já ti nic říct nesmím."
"A kdo teda?!" vykřikla znovu vztekle Nefas.
Erika zúžila oči a krokem dopředu opět zrušila mezeru, která mezi nimi vznikla. "Nezvyšuj tady na mě hlas, ty jedno nedorostlé kuře!"
Nefas mohla ještě couvnout, ale neudělala to. Stála nehybně na místě a mlčky si svoji opatrovnici prohlížela. Věděla, že se vztekáním u Eriky nepochodí, jenže v situacích, jako byla tato, se strašně špatně ovládala. - Nebylo to fér.
"Prosím," zkusila poslední možnost.
Erika protočila oči a zhluboka se nadechla nosem. Nefas jí zcela zjevně lezla na nervy. "Když teď hned zmizíš a necháš mě konečně spát, zajdu večer za Ralfem."
"Dobře," pípla Nefas, otočila se na podpatku a ve vteřině byla pryč. Radši. - Probuzený upír nebyl vhodný objekt ke dráždění a víc by z ní stejně nedostala. Tenhle slib jí ke štěstí stačil.
V noci jí Erika skutečně odvedla dolů, do velkého sálu, za hlavním členem nejvyšší rady. Děti měly zakázáno chodit tam, kde sedávala rada, a plést se někomu z nich pod nohy, takže ho Nefas nikdy předtím neviděla, a teď, když s ním měla dokonce mluvit, se jí trochu třásla kolena.
Radní seděl ve starobylém vyřezávaném křesle na vyvýšeném podstavci a zrovna se o něčem bavil s jedním ze zásobovačů. Byl to starý upír, měl delší prošedivělé vlasy sčesané dozadu, temně šedé oči a z každého jeho pohybu šel respekt.
Když došly doprostřed místnosti, Erika se zastavila, a jakmile na ně radní pohlédl, mírně se uklonila a dloubla do Nefas, aby udělala totéž.
"Neruším?" zeptala se tiše, tónem, kterým ji Nefas ještě nikdy předtím mluvit neslyšela. Erika velice zřídkakdy krotila svůj verbální projev, takže množství úcty, které dokázala vložit do toho jediného slova, bylo skutečně překvapující.
"V pořádku, nemám zrovna nic neodkladného," odpověděl Ralf a mávnutím ruky poslal druhého upíra pryč. "Co se děje?" zeptal se a pozvedl obě obočí "Vypadá to naléhavě."
Erika se narovnala, sykla na Nefas, ať se neopovažuje pohnout, a udělala dva opatrné kroky dopředu. "Obávám se, že přišel čas."
Ralf se zachmuřil. "Ano, dřív nebo později jsem to očekával. - Nech mi ji tady. Promluvím s ní," řekl směrem k Erice a přitom nespouštěl oči z Nefas, která na něj hleděla mírně ustrašeně. Běželo jí hlavou, že pokud se Erika, která mezitím naprosto neslyšně couvala z místnosti, chová takhle, bude muset svá slova volit víc než obezřetně. Tady by mohlo být vztekání klidně i vstupenkou do hrobu.
"Pojď se támhle posadit," přerušil její myšlenky a vydal se směrem ke křeslům rozestavěným do půlkruhu, kde nejspíš sedávali nižší radní. Nefas poslušně tlapkala za ním a posadila se do křesla, na které jí ukázal.
"Takže, předpokládám, že bys chtěla vědět, proč nejsi jako ostatní děti, se kterými trávíš čas?" zeptal se chraplavým hlasem, když se také usadil. Bylo znát, že se snaží o mírný tón, ale ještě zjevnější bylo, že to nedělá příliš často.
Nefas kývla, oči navrch hlavy. "Proč - proč nemám zuby jako ostatní?"
"Neměla jsi, nemáš a nikdy nebudeš mít, protože nejsi jako ostatní," odpověděl jí.
"Jako že nejsem upír? A co teda jsem?" zeptala se přiškrceně.
"Jsi Gjork."
Nefas na něj chvilku třeštila oči, než se odvážila zeptat: "Co je to? O ničem takovém jsem nikdy neslyšela."
"Ani jsi nemohla, my o nich nemluvíme," řekl a po malé pauze pokračoval. "Gjorkové jsou národ žijící dole, pod hladinou oceánu."
"Aha," řekla jen Nefas a se sklopenou hlavou zkoumala zdobení podlahy. Ralf čekal.
"Ale... ale proč jsem tady? Proč nejsem doma? Jak pod vodou? Já neumím plavat!" začala ze sebe po chvíli chrlit otázky, přesně tak, jak očekával.
"Zadrž!" zarazil ostře další příval slov.
"Promiňte," pípla Nefas a přikrčila se v křesle.
"Pokusím se ti zodpovědět vše, ale postupně," pokusil se opět promluvit mírně, když viděl strach v jejích očích. "Takže jsi tady proto, že mě o to Goodworth požádal. A než se zeptáš…" pokračoval, než se stihla otevřít pusu. " …Goodworth je nejvyšším strážcem Gjorků, tedy zastává podobnou funkci jako já zde."
"Ale proč? A co moje rodiče?"
Ralf se zhluboka nadechl. "Obávám se, že nejsem dostatečně oprávněn ti na toto odpovídat. Až se vrátíš domů, jistě se najde někdo povolanější."
"Domů?! Budu moct jít domů? A kdy?!" vykřikla.
" Zatím ještě ne," zchladil její nadšení " Až ti bude 12 let, někdo sem pro tebe přijde. Měla bys nastoupit do školy. Vzdělání, které ti tady poskytujeme, by do budoucna nebylo postačující. A kromě toho, naše úmluva s Goodworthem platí jen do tvých dvanácti."
"Jaká úmluva?"
"Na to se budeš muset zeptat jeho. Ale myslím, že tušíš, že to neděláme čistě z dobroty srdce. Nejsme žádný výchovný ústav, takže to, že jsme tak laskavě vyhověli jeho žádosti, nám zajistilo…" zarazil se, jak hledal vhodná slova, " …řekněme křehké příměří."
Nefas na něj hleděla s maximální snahou pochopit, co říká, a hlavou se jí honilo snad tisíc otázek.
"Myslím, že bys už měla jít, mám nějakou práci," přetrhl její myšlenky dřív, než stačila některou z nich vyslovit. "A s tím plaváním si nedělej starosti. - Jistě sis už všimla, co se stane, jakmile se dotkneš vody," řekl a podíval se na ni se zdvihnutým obočím.

Všimla. Samozřejmě, že si všimla. Jenže do toho rozhovoru měla za normální, že když se třeba sprchuje, cítí na dlaních a v prstech zvláštní šimrání, jako by jimi procházela energie. A že se jí za ušima pokaždé objeví malé štěrbiny, které po utření zase zmizí. Považovala je za svoji součást a nikdy ji ani nenapadlo pídit se po tom, jestli se objevují i u ostatních. Po tom, co jí Ralf řekl, byla snad ještě zmatenější než předtím. Sice už věděla, proč se od ostatních liší, ale otázek, na které odpověď neznala, bylo snad ještě víc. Ale hlavně jí bylo jasné, že dřív jak za čtyři roky na ně odpovědi nedostane. Víckrát ji již za hlavním radním nepustili a navíc to, že už teď věděla, čím je, pro všechny v jejím okolí znamenalo, že už na ni nemusí brát žádné ohledy, a začali ji zaměstnávat. - Od té doby musela každou noc buď pomáhat při přípravě jídel, obsluhovat upíry při hostinách, nebo uklízet svinčík, který tam po nich zůstal. To bylo snad nejhorší. - Nefas nikdy krev nijak zvlášť nemusela, ale za tu dobu, co to dělala, se jim podařilo vypěstovat v ní poměrně slušnou averzi k čemukoli červenému a tekutému. Pokaždé, když viděla někde krev, zvedl se jí žaludek a musela vynaložit značné úsilí, aby ho udržela na svém místě.
Zatraceně dlouhé čtyři roky. Že jsem radši nedržela pusu - pomyslela si tenkrát.
Když dnes zpětně o tom rozhovoru přemýšlela, říkala si, že se vlastně Ralf docela snažil, aby se nedozvěděla víc, než bylo nezbytně nutné.
Určitě věděl, kde mám rodiče a proč musím trčet tady. Úmluva. Pche. K čertu s ním! - běželo jí hlavou, jak tak koukala do stropu.
Vztekle se otočila na bok. "Měla bych spát, nebo se toho zítřka nedočkám," mrmlala si pro sebe, když pro změnu zase zírala do zdi před sebou. Ale místo toho se musela pousmát, když si vzpomněla na svoje první pokusy s vodou.

Byly to asi dva dny po rozhovoru s Ralfem, co se rozhodla vyzkoušet, jak je to s tím dýcháním pod vodou. "Třeba si ze mě jenom vystřelil a já si tady zbytečně namáhám hlavu," ušklíbla se pro sebe. Vzala lavor, napustila ho až po okraj vodou a postavila v pokoji na židli. Chvilku koukala na vodu vlnící se uvnitř a s myšlenkou "Asi jsem se definitivně zbláznila" ponořila obličej dovnitř. Počkala, dokud neucítí známé šimrání v prstech, a potom se nadechla.
Že to byla chyba, zjistila okamžitě, jakmile se jí plíce naplnily vodou. Vytřeštila oči a pokoušela se co nejrychleji z toho prokletého lavoru vyndat hlavu. Jenomže jak kolem sebe házela ve snaze polapit alespoň jednu molekulu kyslíku, zachytila rukou o okraj nádoby, která se převrhla a i s židlí letěla k zemi. Nefas následovala jejich příkladu ihned, jak jí na mokré podlaze ujely nohy.
Rudá v obličeji klečela v té spoušti, kašlala a prskala, jak zkoušela dostat nezdárnou tekutinu z průdušek, a nevšimla si, že ve dveřích už hodnou chvíli stojí Erika a šklebí se od ucha k uchu.
"Musíš tam strčit celou hlavu, když máš žábry za ušima, trdlo," posmívala se.
Nefas se na ni podívala uslzenýma očima. "Jak dlouho už tam stojíš?" zeptala se sípavě, stále ještě lapajíc po dechu.
"Dost dlouho na to, abych se pobavila," smála se Erika. "Utopenej Gjork, to je vážně k popukání."
"Nó, hlavně, že ty umíš dýchat pod vodou," odsekla jí Nefas nakvašeně.
Upírce zamrzl úsměv na rtech. "Mno to neumím, ale ty zjevně taky ne. A nebuď drzá a koukej tady uklidit ten bordel! - Za chvíli máš hodinu," zasyčela a odešla.
Dnes jí ta vzpomínka přišla úsměvná, ale tenkrát měla sto chutí nakopnout Eriku do holeně. "Copak můžu za to, že mi tady nikdo nic neřekne? Akorát ze mě mají všichni dobrý den," bručela si pod vousy, když vytírala podlahu.

Na hodinách se toho taky moc nedozvěděla. Michael, který měl její vyučování na starost, jednoduše o Gjorcích nic nevěděl. Byl člověk. Před pár lety přišel se skupinou, která se ráno vracela z lovu. Jeden z upírů ho omylem napadl, když hlídal svoje stádo a usnul na louce.
Klan, ve kterém žila, na lidi neútočil, pokud k tomu neměl skutečný důvod. Dávali přednost zvířecí krvi, ale on měl bohužel tu smůlu, že usnul ve špatnou dobu na špatném místě. Srovnal se s tím celkem statečně.
Jednou jí řekl: "Hele, ty jsi možná taková hříčka evoluce, ale mě si spletli s krávou. Tak ti nevím, kdo z nás dvou je na tom hůř."
Michael bral svůj život s humorem a pro Nefas se stal spřízněnou duší, se kterou trávila většinu svého volného času. Nejen, že jí všechno naučil, ale vyprávěl jí i o všemožných věcech ze světa lidí. - O sněhu, ze kterého se dají stavět sněhuláci, o televizi, na kterou lidé dokážou koukat celý den, aniž by se pohnuli, nebo o vlacích a autobusech, které používají, když se chtějí dostat někam daleko. Zkrátka o všem, co ho zrovna napadlo. Ale nebylo to jen o tom. - S ním se necítila jako vetřelec. Moc dobře rozuměl tomu, co Nefas cítí, protože i on sám tady byl pořád tak trochu cizí. I on měl rodinu, kterou musel opustit, a i když to na sobě nedával znát, bylo jasné, že se mu po nich stýská. Věděl, že kdyby s nimi zůstal, ohrozil by je, stejně jako všechny ostatní lidi ve svém okolí. Stačilo by, aby se trochu naštval.
Také Nefas donutil nosit na krku a na zápěstí černé šátky s malým množstvím stříbra. Tvrdil, že se takhle může alespoň svobodně rozčilovat, až jí zase něco nepůjde. Ona sice věděla, že si z ní dělá jenom legraci, ale neprotestovala. Vlastně za ně byla docela ráda. Někteří upíři, které musela obsluhovat, bývali k ránu značně agresivní, a přestože se tady dříve nikdy nebála, měla z nich teď trochu strach.

Nefas zívla a otočila se na druhý bok. Mike jí bude strašně chybět, tím si byla jistá už teď. Zavřela oči, pokusila se nemyslet na nic z toho, co se bude dít, až se probudí, a po pár minutách skutečně konečně usnula.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kallia Kallia | Web | 25. listopadu 2011 v 20:11 | Reagovat

Moc se mi to líbí, brzy se pustím do pokračování jen...
Jak zkouší dýchání pod vodou a směje se jí Erika,... Mno bych tam asi nenechávala :)
Jinak opravdu dobrý nápad ;) Eh, nevím, co víc k tomu vyjádřit - chci taky napsat knížku, nejdříve sbírku povídek a kdybych dala část na internet, určitě bych chtěla podrobné zkomentování... :D :) Ale já to neumím... tedy, kdyby se mi tam něco nelíbilo, asi bych se ozvala, ale líbí se mi to ;))

2 Kallia Kallia | Web | 25. listopadu 2011 v 20:12 | Reagovat

Doufám, že to stačí a potěší :)

3 P. D. P. D. | Web | 25. listopadu 2011 v 20:28 | Reagovat

mně se ta scéna líbí. kdyby mi jako malé řekli, že můžu dýchat pod vodou, prubla bych to taky... :D

4 Kallia Kallia | Web | 25. listopadu 2011 v 22:32 | Reagovat

Vyznělo to jako že se mi to nelíbilo? :D to jsem nechtěla... myslela jsem přímo to "mno"... :D :)

5 colleenuw colleenuw | Web | 26. listopadu 2011 v 14:50 | Reagovat

Určitě stačí a potěší. Jen by chtělo napsat proř, by to tam nemělo být. - Je to divně napsané, nehodí se to...
Tak jak napsala Paccia - kdyby mi někdo řekl, že umím dýchat pod vodou, chtěla bych to zkusit. A asi bych ani nemusela být malá :-)

6 P. D. P. D. | Web | 26. listopadu 2011 v 18:02 | Reagovat

já už to pochopila - tam jde o tu částici jako takovou, že by spíš bylo vhodnější jen "no"...

7 Kallia Kallia | Web | 26. listopadu 2011 v 22:37 | Reagovat

Přesně, Pac, ty seš prostě dobrá :D Ach :D To zní krásně, Pac... dobrý, už zmlknu ;)
No, podle mě Mno je takový... co se kdysi začalo říkat... Pamatuju si, jak mi to v devítce nešlo přes hubu, ael teď to říká kde kdo a word mi to vždy podrthne... takže pravopis a mno se moc rádi nemají :)
To je vše, co jsem chtěla naznačit :))

8 Kallia Kallia | Web | 26. listopadu 2011 v 22:38 | Reagovat

Jinak pardon, příště budu naznačovat trochu líp :D

9 P. D. P. D. | Web | 26. listopadu 2011 v 22:52 | Reagovat

[7]: jo, zní to krásně, zvykla bych si :D

já mám k té částici taky takový zvláštní vztah, dost dlouho mi trvalo, než jsem ji vzala na milost, ale přesně, jak říkáš - rychle se to vžilo, používá se to, takže do té přímé řeči je to propašovatelné... ale tak proto je to tady, aby se doladilo, co čtenáři přijmou a co ne... jak už jsem kdysi psala i u sebe, já v tomhle už jsem docela poznamenaná...  :D

10 colleenuw colleenuw | Web | 27. listopadu 2011 v 16:47 | Reagovat

Tak teď už jsem se chytila i já :-D Ale že mi to trvalo...

11 Kallia Kallia | Web | 27. listopadu 2011 v 23:07 | Reagovat

no jo, fakt bych se měla začít vyjadřovat líp :D

12 larkinh larkinh | 2. prosince 2011 v 8:22 | Reagovat

Čte se to dobře. I když toto téma není zrovna moje parketa.

13 colleenuw colleenuw | Web | 3. prosince 2011 v 8:56 | Reagovat

Děkuju, tím spíš to potěší.
Ještě jsem si trochu pohrála s prologem. - Dějově je beze změn, jen je napsaný z trochu jiného úhlu. Teď už by to člověka nemělo tolik třískat po hlavě. (To tamto, co raději ani nebudu vyslovovat, aby to nezačalo mlátit i ty, které to ještě netřísklo...)

14 kathie.jones kathie.jones | Web | 13. srpna 2016 v 11:05 | Reagovat

Nechápu, jak mi mohlo trvat tak dlouho, než jsem tohle objevila :-D  Každopádně píšeš moc hezky a ráda si knížku přečtu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama