10.kapitola

14. prosince 2011 v 15:31 |  Gjorkové - Tajemství minulosti
Poslední veřejná...



CO BYLO, CO BUDE
Tu noc Nefas vůbec nemohla usnout. Backetová s Griffinovou na vedlejších postelích spaly jako nemluvňata, ale ona se jen přetáčela z jednoho boku na druhý. Teprve až když si lehla, začaly jí zpětně docházet všechny večerní události. - Vždyť unikla jisté smrti jen o malinký vlásek. Kdyby ti dva neodešli z jídelny dřív nebo šli do vesnice jinou cestou, mohla z ní být chutná večeře pro masožravou kytku. Neubránila by se. Neměla proti té bestii nejmenší šanci.
A Ater? Ten zabíral v pomyslném žebříčku šokových událostí hned druhé místo. I když tentokrát v dobrém slova smyslu.
Nečekala to. Byla si téměř absolutně jistá, že by té kytce ještě zatleskal.
Těžko říct proč ji zjištění, že podporuje Higginse a Packarda nešokovalo tolik, jako zjištění, že by mohl stát na její straně, nebo se o ni dokonce strachovat. Možná to bylo proto, že nepatřil mezi ten typ lidí, které byste chtěli potkat o půlnoci v temné uličce. Vlastně od chvíle, kdy zjistila, na kom si v té uličce tak pěkně zchladila žáhu, měla problém zůstat s ním pár minut o samotě.
Zmýlila se. Možná. Buď si vše špatně vyložila předtím, nebo se ji teď jen snažil uchlácholit. V jeho případě bylo lepší nedělat ukvapené závěry a ponechat věci otevřené.
Co se týkalo Jacka a Chairy - o tom se dalo stěží jen přemýšlet. Tak strašně si přála najít tady kamarády, jenže to vzalo za své vlastně ještě dřív, než do školy vůbec přijela. Bylo to nefér. Věděla sice, že je s ní občas těžké pořízení - byla tvrdohlavá a někdy se dost vztekala, jenže tohle s jejím charakterem nemělo nic společného. Odstrčili ji od sebe jen proto, že vyrůstala jinde.
To, že ji ti dva nenechali sežrat, z nich ještě nedělalo přátele. Pokud se jich bude držet dle udělené rady, buď ji od sebe budou odhánět, protože o žádné kamarádství nestojí, nebo budou mít problémy ve vlastní vesnici. Přece se k nim nemůže jen tak přicucnout. Kdepak, dělat si naděje na přátelství by bylo holé šílenství.
Trvalo několik hodin, než se Nefas konečně podařilo usnout, což mělo za následek, že ráno málem zaspala snídani. Doběhla do jídelny s jazykem na hábitu, aby si uvědomila, že Ater vlastně na snídaně nechodí.
Že já se vůbec snažím... - pomyslela si a plácla sebou za stůl. Byl už skoro poloprázdný - většina žáků byla po snídani, takže na ni zbylo jen pár housek a marmeláda. V rychlosti do sebe dvě naházela a spěchala na první hodinu.
Na chodbě, před učebnou Elementární magie už postávali skoro všichni prváci, včetně Jacka a Chairy. Nejistě se na ně usmála a kývla na pozdrav.
Nebyla si sice jistá, co přesně má očekávat, ale rozhodně ne, že na ni Jack začne zuřivě mávat a rozeběhne se k ní, jako kdyby byla ztracená příbuzná, kterou pět let neviděl.
"Představ si..." začal na ni chrlit šeptem a usmíval se od ucha k uchu. "...že nám ráno u snídaně ředitelka udělila 10 kamenů za záslužný čin! Oběma. Mně i Chaiře," dořekl a poskakoval jako tříleté děcko. Nefas na něj překvapeně vykulila oči.
"To jako přede všemi? Ona říkala, za co přesně?" vyděsila se. Netoužila zrovna po tom, aby celá škola věděla, že ji málem sežrala kytka.
"No jo. Přede všemi. Ale neřekla přesně za co. Jen - za záslužný čin," odmlčel se "Tony se to od té doby ze mě snaží vypáčit."
"Ale neřekneš mu to, že ne?" zeptala se téměř prosebně a nejistě se rozhlížela kolem. Většina okolo stojících je udiveně sledovala, ale stáli dost daleko, aby neslyšeli, co si říkají.
"Neboj," stihl ji ještě ujistit, než se ze zatáčky vynořila profesorka Calwenová a vpustila je do třídy.
Nefas si šla sednout na své obvyklé místo - úplně na kraj, do první lavice, ale Chaira ji chytila za rukáv.
"Já tady mám volno - teda jestli chceš?"
Říct, že jí to vyrazilo dech, by možná nebylo dost výstižné - jako ve snu kývla a vydala se na druhou stranu, do předposlední lavice. Třídou se ozývalo špitání ostatních, které ovšem Calwenová okamžitě utnula a zahájila hodinu.
"Až se budeš chtít příště nechat zase zabít, dej nám včas vědět," šeptla jí ještě Chaira do ucha a Nefas měla co dělat, aby se nezačala chechtat. "Vědět, že se to takhle vyplatí, podnikám záchranářské mise častěji."
Celý den měla Nefas na tváři přilepený přitroublý úsměv. Snažila se krotit a soustředit se na hodiny, ale nemohla si pomoct. Nejen, že strávila prakticky celé vyučování s Chairou a Jackem, ale navíc se nikdo ani nepokusil zabavit se na její účet nebo na ni cokoliv pokřikovat.
Ten chlap měl snad vážně pravdu. - pomyslela si po poslední hodině, když všichni tři vycházeli na školní pozemky. Jenže ihned, jak tu myšlenku dokončila, začala pociťovat obavy, že se k ní tak chovají, protože je o to někdo požádal. Sice chtěla kamarády, ale ne z donucení.
Po večeři už to nevydržela - musela se jich zeptat.
"Ředitelka vám řekla, abyste mě hlídali, že jo?"
Procházeli zrovna po můstku, směrem k jezeru a Nefas v dálce zahlédla Matyho, jak krmí ryby ve sklenících. Otočila se zpátky na ně a viděla, jak se Jack mračí na kámen u cesty.
"Ne. Proč?" odpověděl.
"Tak Ater," trvala si na svém Nefas. Oba se po sobě podívali a Chaira se zeptala: "Proč bysme tě měli hlídat?"
Nefas si je chvilku prohlížela, ale oba se zdáli upřímně zmatení.
"No...já - jen mi nejde do hlavy, proč se se mnou vlastně bavíte."
"Vadí ti to?" zamračil se znovu Jack.
"Nevadí. Jsem ráda, ale budete mít kvůli mně problémy," odpověděla Nefas a sedla si do písku na břehu jezírka.
"Myslíš jako ve vesnici?" zeptala se Chaira, když si k ní přisedla.
Nefas kývla a mrštila kamenem do vody. Štvalo ji to.
"Jestli ti jde o tohle - tak mně nevadí, že jsi z Prayy," pronesl Jack, který nad nimi pořád ještě stál a jednou rukou si pohazoval mušlemi. "A ostatní jsou mi ukradený."
"V čem je vlastně problém? - Myslím s Prayou," zeptala se Nefas a podívala se na Chairu. Ta ale jen neurčitě pohodila rameny a stáhla obočí.
"No - to se špatně vysvětluje," řekl nakonec Jack a konečně se také posadil. "Většina dětí z Nagathanu je od malinka vychovávána tak, aby si drželi od prayských odstup," začal.
"Ale proč?" přerušila ho Nefas.
"Protože když byla válka, Praya se jako jediná připojila ke Scarabeovi, který ji začal."
"Válka? Kvůli čemu?"
"No - já vím jen to, co mi vyprávěli naši. Že dřív nebyla žádná škola ani centrální náměstí, ale samostatné rody Gjorků. Každý z nich měl svého hlavního strážce, což byl ten nejmoudřejší a magicky nejsilnější člen z celé vesnice. Scarabeus z Prayy, Veronová od Maureeků a Goodworth z Nagathanu - a jednoho dne se rozhodli založit jednotné společenství a spojit schopnosti všech rodů. Proto taky vznikla tahle škola - učíme se tady věci, které už dneska patří všem, ne jenom konkrétnímu rodu," odmlčel se na moment a podíval se na Nefas, jestli zatím rozumí.
"Ale po čase Scarabeovi přestávala voda stačit a chtěl vládnout nejen Gjorkům, ale i tvorům, jako jsou třeba goblini, upíři a tak. Navíc se říká, že se s ostatními, tak úplně nerozdělil o všechno a spousta jeho vědomostí zůstala prayským tajemstvím. Když s ním Veronová a Goodworth nesouhlasili, rozhodl se, že odejde. Vrátil se údajně po několika letech a tvrdil, že má zbraně, které mu dávají moc nade všemi tvory a brzy bude úplně ovládat i všechny Gjorky. Chtěl, aby se mu všichni podřídili, jenomže ostatní se vzbouřili a rozpoutala se válka. Jediná Praya se za něj postavila."
"A co se s ním stalo?" zeptala se Nefas.
"Zemřel - nevím jak přesně. Ale to tady neví skoro nikdo. Když zemřel, válka skončila. Jen ten odstup od Prayy zůstal," vysvětlil Jack a Chaira se ošila.
"Mně to ale přijde hloupé. Už je to dávno a nikdo přece nemůže za to, v jaké vesnici se narodí."
"Jo, to je fakt. Mamka mi vždycky říkala, že nezáleží na tom, odkud jsi, ale jaký jsi - takže mě to neva, že jsi z Prayy," řekl Jack a usmál se na Nefas.
"Děkuju, to jsi hodnej. Ale co statní?"
"Já nevím. Tak ať si trhnou, jestli se jim to nelíbí. My se přece můžemee bavit, s kým budeme chtít, že jo, Chai?" řekl Jack a otočil se na Chairu, která se tvářila jako bouřkový mrak. "Neříkej mi tak!"
"Nó, tak aby ses nezbláznila, kvůli dvěma písmenkům," protočil oči.
"Nejde o dvě písmenka, troubo," rozčilovala se. "Zní to, jako bys mi nabízel čaj. A já žádný čaj nechci. - Jmenuju se Chaira! Tak už si to laskavě zapamatuj."
"A jaké jsou ty rodové schopnosti?" přerušila raději Nefas počínající hádku, když viděla, jak se Jack nadechuje k odpovědi. "Já vím, jen to co nám říkala Calwenová na Elementech. Že každá vesnice má svůj - Praya má zemi, Nagathan vzduch a Maureeka oheň, ale to asi není všechno..."
"No to není," promluvila Chaira už klidněji. "Dneska už bych ale řekla, že to asi není podstatné, když se stejně učíme všechno. Ale například Nagathan, má větší vlohy pro lektvary a magii, která je spojená se vzduchem - třeba přeměňování."
"Takže jde jenom o to, co komu víc jde."
"Původně to tak nebylo. Každý rod ovládal jenom určité odvětví magie. Bylo to něco jako jejich tajemství, do kterého mohli nahlédnout jenom členové toho konkrétního rodu. Když se spojili, napsala se nějaká smlouva o spolupráci nebo co, a ta umožňovala vzdělávat se v tom a tom i ostatním," vysvětlil Jack a odmlčel se. "Třeba Nagathan neuměl číst v runách a věštit z hvězd - to byla výsada Maureeků."
"Jo, jo. Už rozumím," zakývala Nefas hlavou.
"Takže Veronová a Goodworth jsou vlastně zakladatelé téhle školy," otočila se na Jacka, který kývnul. "Tak to není až tak dávná historie - Veronová sice vypadá staře, ale pochybuju, že by byla nejmoudřejší ze všech Maureeků, když jí bylo dvacet let. Jak dlouho tady ta škola stojí?"
Jack pokrčil rameny. "To netuším - ale asi máš pravdu, moc dlouho to asi nebude. Tak 25 let možná."
Chvilku seděli mlčky, když se Chaira zase ošila. "Měli bysme se vrátit do vesnice - brzo bude večerka a já bych nerada přišla o ty poctivě získané kameny."
Nefas s Jackem kývli a všichni se vydali na zpáteční cestu.
"Hele - kolik už jich vlastně teď máte?" zeptala se Nefas po chvilce, když došli na hlavní cestu.
"Nó..." zachechtal se Jack. "... s těma, co jsem dostal dneska, už asi 25. To je docela slušný na to, že ještě není ani říjen."
"Hmm - tak to se můžem jít rovnou zakopat s těma sedmi, co se nám tam krčí," povzdechla si Nefas rezignovaně a Chaira s Jackem se rozesmáli.
"Jaké jsou vlastně ty odměny?"
"Belsová ze čtvťáku, která to ještě se dvěma holkama vyhrála loni, si vybrala na celý letošní rok využívání předsednické koupelny. Slyšela jsem ji, jak se chlubí, jaká je tam úžasná obří vana. Ale nevím, z čeho si vybíraly - ty odměny jsou prý stejně každý rok jiný," odpověděla Chaira a Jack si odfrknul.
"Fakt nechápu, jak si to může někdo vyplejtvat na nějakou vanu... To já bych si vybral něco normálního - třebáá, že bych nemusel celý příští rok skládat zkoušky," pronesl s vážnou tváří a Chaira s Nefas se rozchechtaly.
"To nemyslíš vážně?" zeptala se Chaira a utírala si slzy. "Obávám se, že jestli náhodou vyhraješ, budeš hróózně zklamaný - nic takového tam určitě nedají."
"To já bych si objednala alespoň kilo těch zelenejch sladkejch hadů a kyselý rybičky, co skáčou. Ještě nikdy jsem nejedla žádnou sladkost," řekla Nefas.
Chaira s Jackem se po sobě podívali.
"Jak nikdy?" zamračil se Jack.
"No prostě nikdy. U upírů jsem dostávala jenom normální jídlo - žádné sladkosti."
Jack se mračil čím dál tím víc. Vypadal, jako by mu to bylo líto. "To je blbý," řekl, ale pak se rozzářil. "Za čtrnáct dní půjdeme nahoru, tak si něco koupíš."
"Já stejně - " chtěla něco namítnout, když se jim za zády ozvala profesorka Calwenová. "Je pět minut po večerce! Sypejte do vesnic, než mě napadne založit si z vašich kamenů sbírku."
Nefas se v rychlosti rozloučila a pelášila pryč. Sice tušila, že stěží něco vyhraje, ale bylo jí jasné, že Backetová s Griffinovou by jí ztrátu čehokoli otloukaly o hlavu ještě čtrnáct dní.
Celý týden si Nefas připadala jako pod účinky jednoho z těch lektvarů dobré nálady, které jim profesorka Trewisová ukazovala na minulé hodině. Většinu volného času trávila s Jackem a Chairou a cítila se s nimi skvěle. Když byla náhodou sama, svým spolužákům z Prayy se raději obloukem vyhnula. - Nenesli to její nové přátelství zrovna nejlépe a Nefas o žádnou další soukromou rozmluvu nestála. I když žádné oficiální obvinění ohledně té kytky nepadlo, ona měla celkem jasno o tom, kdo ji tam tak asi mohl dát.
Vesnicí vždy spíš prolétla a v pokoji se snažila zdržovat minimálně. Poznámky svých spolubydlících vesele ignorovala, ono je to po chvíli přestalo bavit a pak už si jí nevšímaly.
Ti dva buď problémy ve vesnici neměli, nebo jí o nich neřekli, aby neměla výčitky. Ale stejně museli jít vždycky někam stranou, když chtěli mít klid.
V pátek dokonce zjistila, že si celý týden ani jednou nevzpomněla na Michaela, ani na svůj naplánovaný útěk. Sice ještě pořád měla v plánu se za ním v noci vydat, ale už by jí vlastně ani nevadilo, kdyby trval na tom, že ji nikam nevezme.
Chaiře a Jackovi o něm vyprávěla, ale jinak se vyhýbala všemu, co se jen trochu týkalo upírů. Měla strach, aby si to ještě nerozmysleli a nezůstala zase sama.
"Kde ses tam vlastně vzala?" nakousla to zase Chaira po pátečním vyučování, když si zalezli do jedné nepoužívané učebny, kam si většinou chodili hrát stolní hry.
Nefas jen pokrčila rameny.
"No počkej, něco ti přece říct museli," nedala se Chaira a škodolibě sledovala, jak Jackův modrý mořský koník právě nakopnul červeného a vyhodil ho z pole.
"Říkám, že nevím!" vyletěla Nefas a vztekle praštila se svým koníkem zpátky na start.
"Héj, nerozčiluj se," rozesmál se Jack.
"Nerozčiluju se kvůli hře - řekla jsem už několikrát, že nevím," odmlčela se Nefas. "Ale vy jste mi ještě neodpověděli, jestli půjdete zítra večer se mnou."
"Ty tam vážně chceš jít v noci?" zvedla Chaira obočí. "Myslela jsem, že žertuješ."
"Musím tam jít v noci - Michael nemůže přes den ven, sluníčko by ho zabilo."
"Jestli tě někdo chytí po večerce, budeš mít malér."
"No a jak to mám udělat? Chci ho vidět a stejně už jsem slíbila, že tam přijdu," řekla Nefas a dívala se, jak se její koník chystá vykopnout Chaiřiného, který čeká dvě pole od domečku.
"HA - A máš to!" vydechla škodolibě.
"Ježiši, to je blbá hra," řekla Chaira a natáhla se na lavici. "Už nehraju - a zítra nikam nejdu, z toho kouká průšvih."
Nefas se podívala na Jacka, který se soustředěně šklebil. "Já nevím - nechci, abys chodila sama. Zase tě něco sežere," pronesl nakonec vědoucně.
"Já vás přece nenutím - byl to jenom návrh. A buď v klidu, nic mě nesežere."
"No tak fajn - půjdu s tebou. Ale jestli mě ten tvůj kamarád kousne..."
Půl hodiny před půlnocí, čekala Nefas na smluveném místě, u vchodu do školy. Když už se tam krčila deset minut a začínala přemýšlet, že se na ni Jack vykašlal, vyloupla se zpoza jídelny plížící se postava. Ještě víc se přikrčila, kdyby to byl někdo z učitelů, ale po chvilce se ze stínu vynořil skutečně Jack.
"Kde seš, prosim tě? zašeptala místo pozdravu.
"Usnul jsem," odpověděl a mnul si oči.
"Aha... no to je jedno, musíme sebou hodit - máme už jenom dvacet minut."
Vklouzli opatrně dovnitř a tiše procházeli chodbou, směrem k nejbližším schodům. Vyšli do patra, kde byla na rozdíl od přízemí úplná tma.
"Sakra," zaklela tiše Nefas. Jack vytáhl z kapsy wirgamu a zašeptal "Lucis", a na špičce jeho hůlky se objevilo světlo.
"Ty už jsi to zvládl?" podivila se Nefas šeptem.
"Včera večer se mi to konečně povedlo," pochlubil se s úsměvem.
Procházeli potichu jedno patro za druhým. "Stejně nechápu..." sípala Nefas a držela se za bok. "...proč tady nejsou dveře."
"Oni tady někde jsou, ale schované - aby studenti nelezli ven," odpověděl zadýchaně Jack.
"Hm - aha," uchechtla se Nefas. "No my je nepotřebujeme - půjdeme oknem."
Vykoukla z prvního, které jí přišlo do cesty, ale zjistila, že vede do vody.
"Musíme to obejít."
Vydaly se tedy chodbou na druhou stranu a po pár minutách už byla z oken vidět pevnina. Nakoukla z jednoho okna dolů a zahlédla šklebící se postavu, na kterou se tolik těšila.
"Miku!" vykřikla nadšeně a škrábala se ven.
"Kde seš tak dlouho, princezno?" káral ji naoko a šel blíž, aby ji mohl chytit.
Jakmile však Nefas přehodila nohy ven, ucítila jemné vibrace.
"Co to bylo?" otočila se na Jacka za sebou.
"Do pytle! Nejspíš něco jako alarm," zaklel a rozhlížel se kolem sebe. "Já jsem si říkal, že by si dávali tolik záležet s dveřma, a zapomněli na okna... Za chvilku sem určitě někdo přijde."
"Vystřel!" vydechla Nefas a seskočila Michaelovi do náruče. "Slyšíš? Zmiz odsud! Když sebou hodíš, nechytí tě," volala směrem na Jacka. Ten ještě chvíli nerozhodně stál, ale nakonec zmizel v chodbě.
Nefas skočila Michaelovi kolem krku a objala ho. Byla tak ráda, že ho vidí.
"Strašně se mi stýskalo..." vydechla.
"To mně taky. Ale ty budeš mít pěkný malér, beruško," řekl Michael starostlivě a celou si ji prohlížel. "Co to máš na sobě?"
"Všechno ti řeknu, ale teď bysme měli jít někam stranou, než nás tady fakt někdo najde," odpověděla a táhla ho do nejbližšího stínu nějakého domku.
Zalezli za budovu a sedli si do trávy. Michael čekal, až Nefas začne povídat, ale ta se mu jen choulila do náruče jako bezbranné zvířátko.
"Tak spusť - děsíš mě," nevydržel to nakonec.
"Vezmeš mě pryč?" pípla. Najednou měla pocit, že by nejisté přátelství s Jackem a Chairou klidně obětovala. Michael se zhluboka nadechl a vzal jí hlavu do dlaní.
"Co se děje?"
"To ti nemůžu říct," odpověděla vyhýbavě. Nechtěla mu nic vykládat, chtěla jenom, aby ji vzal s sebou.
"A já ti nemůžu pomoct, když mi neřekneš, proč chceš utíkat."
"Nesnášejí mě a ubližujou mi. Nechci tam být," postěžovala si nakonec, když zjistila, že se tomu stejně nevyhne.
Odvyprávěla mu, jak ji Higgins s Packardem napadli, jak na ni nastražili masožravou kytku a jak jí všichni dělají naschvály. Michael ji ustaraně poslouchal, a když skončila, zeptal se: "Proč to neřekneš některému z profesorů? Oni ty dva vyloučí."
"Ty to nechápeš! Učitelé o tom vědí, ale údajně nemůžou nic dělat, protože jejich rodiče pracují na vysokých místech nebo co," odpověděla Nefas rozčileně.
"To, ale přece nejde!" vydechl, ale Nefas jen pokrčila rameny. "A ten kluk? Vypadal jako tvůj kamarád."
"Jo, snad jo. A ještě jedna holka se se mnou baví. Chtěla jsem ti je představit," odpověděla.
"No vidíš - tak se jich drž."
"Proč mě nechceš vzít sebou?" mračila se Nefas.
"Říkal jsem ti, že to nejde. Nemůžu už žít mezi lidmi," odpověděl Michael a rozčíleně vyskočil na nohy. "A měla by ses vrátit - budeš mít beztak kvůli mně průšvih."
Nefas si také stoupla a vztekle dupla nohou. "Kdybys mě vzal pryč, neměla bych," odsekla a rázovala zpátky ke škole.
"Ty jedno trdlo tvrdohlavé..." chytil ji za ruku a otočil k sobě. "...z čeho bysme asi tak žili? Já pracovat nemůžu a ty jsi ještě malá," vysvětloval. "Prosím tě, neblázni. Drž se těch dvou a uvidíš, že ti ostatní dají pokoj," řekl už smířlivějším tónem.
Nefas se pořád mračila, ale kývla. Musela uznat, že má pravdu.
"Tak pojď," chytil ji kolem ramen. "Vysadím tě zpátky."
Dovedl ji pod okno, sklonil se a dal jí pusu na čelo. "Rád jsem tě viděl, ale doufám, že příště budeš mít nějaké veselejší zprávy," řekl ještě, než ji vyhoupl nahoru.
"Kdy tě zase uvidím?" zeptala se Nefas, když už bezpečně seděla v okně.
"Napiš mi, jestli to půjde. Zkusíme vymyslet nějaký lepší způsob - tenhle se mi zdá dost riskantní," odpověděl a Nefas kývla na souhlas a seskočila do chodby. Když se otáčela, znovu ucítila vibrace. Ještě se vyklonila, aby mu zamávala, když za sebou uslyšela kroky. Dvoje. Z každé strany jedny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 14. prosince 2011 v 19:35 | Reagovat

Je mi líto, že nemohla být s Mikem dýl. Jo a dávám komentář ke každý kapitole... skoro ;) Protože to pak vypadá líp, když je to komentovaný xD

P.S. Chci heslo ;) Co nejdřív prosííím :D Psala jsem na fb ;)

2 colleen colleen | Web | 14. prosince 2011 v 20:16 | Reagovat

Já se za komentáře vůbec nezlobím... :-D
Máš ho tam.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama