4. kapitola

3. prosince 2011 v 12:39 |  Gjorkové - Tajemství minulosti
Konečně mírný posun :-)



CESTA

Když se Nefas vzbudila, byla za okny stále ještě tma. Párkrát zmateně zamrkala a vzpomínala, kdeže se to vlastně nachází. Přemýšlela, jestli se jí to všechno jenom nezdálo a jestli by teď náhodou neměla ve velké síni obsluhovat upíry. Posadila se na posteli a otočila se. Na stolku v akváriu pořád ještě plavala svítící ryba. Hm…Nezdálo, - usmála se pro sebe. Asi bude chvilku trvat, než si zvyknu v noci spát, - pomyslela si.
Jenže po chvilce si uvědomila, že to, co jí vzbudilo, nejspíš nebyla pokročilá noční hodina. - Něco jí lezlo po ruce a intenzivně se to snažilo zavrtat se do rukávu. Nefas nadskočila a snažila se to vytřepat. Když se jí nechtěný návštěvník konečně pustil, koukala na ni z postele dvě malinká modrá očička.
"Fuj, to jsi ty?" řekla směrem k modročernému hádkovi, který na ni vyčítavě hleděl. "Vzbudil jsi mě, potvůrko!" vynadala mu a vzala ho do ruky, aby si ho lépe prohlédla.
"Jsi holka nebo kluk? Co?" prohlížela ho ze všech stran.
"Budu ti říkat Selie - to je takové neutrální," řekla mu a položila ho na stolek. Ale hádkovi se tam nelíbilo a soukal se do akvária.
"Ne, tam ne!" vykřikla a chytila ho. "Pojď. Jestli chceš vodu, dám tě do koupelny. Tomu hostinskému by se asi nelíbilo, kdybys mu tady sežral lampičku."
Napustila vodu do umyvadla a položila ho dovnitř. Vypadal spokojeně.
Ten profesor měl s tou knížkou pravdu. Ani nevím, čím bych ho nakrmila, - pomyslela si a šla zpátky do pokoje. Sedla si na postel a vzala si na klín zakoupené učebnice. - Základy ošetřovatelství, Kouzelné vodní rostliny pro 1. ročník, Runový slovník 1. díl, Základní zaklínačské formule, Historie gjorkského národa, Lektvarová příručka pro 1. ročník, Úvod do elementární magie a Základní obranná zaklínadla a jejich použití.
"Hm - žádná zvířata," povzdechla si, odložila knihy vedle sebe na postel a přešla k oknu. Dívala se na tmavé náměstí a přemýšlela. Teprve teď, po pár hodinách spánku, byla schopná vstřebat včerejší zážitky. Štvalo ji sice, že ji k radnímu nechtějí pustit, ale bylo tady naštěstí tolik nových věcí, které mohla zkoumat, že se rozhodla na to nemyslet a prostě si to tady užít.
Podívala se zpátky na knihy na posteli a napadlo ji, že by si mohla nějakou přečíst, když už je vzhůru, aby si nepřipadala tak hloupě, že se neustále na něco ptá a něčemu se diví.
Vzala kufr, naskládala do něj všechny koupené věci i svoje věci z batohu. Vytáhla jedno své staré tričko a šla se osprchovat. Cestou zkontrolovala Selie, jestli se neutopila, ale zdálo se, že se jí v umyvadle líbí.
Když se vrátila vykoupaná a převlečená do pokoje, vlezla si do postele, vzala si k sobě Historii gjorkského národa a pustila se do čtení.
Asi po dvou hodinách se ozvalo zaklepání na dveře. Nefas sebou škubla - na dveře jejího pokoje nikdy nikdo neklepal.
"Ano?" ozvala se nejistě.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila shrbená postava s velikou žabí hlavou, obrovskýma očima a žádným nosem. Celé to bylo tmavě modro-zelené a neuvěřitelně odpudivé. V čtyřprstých rukách to neslo podnos s jídlem.
"Duobwý duen," proneslo to kvákavě. "Wauče šniudauně."
Nefas na něj koukala s pootevřenou pusou. Nerozuměla mu ani slovo.
Nezírej! - napomenula se po chvilce a zkusila se trochu usmát. Položil ji tác na klín a šoural se ke dveřím.
"Děkuju," zavolala za ním, ještě než odešel. Zarazil se ve dveřích, otočil k ní ošklivou hlavu a kývl. "Neuni žaučou," řekl a zavřel dveře.
Nefas vydechla, promnula si unavené oči a zahleděla se na tác se snídaní. Na lasturovém talíři ležely dva toasty, máslo, marmeláda a několik plátků šunky. A džus. Hmm…mňam, - pomyslela si a strčila si do pusy plátek šunky.
"Tady se snad ulity používají na všechno…" uchechtla se pro sebe a prohlížela si pohárek s džusem. Potom vzala jeden toast, namazala ho máslem a obložila šunkou.
To by mě zajímalo, kde se tady tohle jídlo bere - přemýšlela během žvýkání chutné snídaně.
Jakmile dojedla, odložila tác a vzala si zpátky knihu. Než si ale stihla nalistovat stránku, kde přestala, ozvalo se druhé zaklepání.
Po mnohem sebejistějším "Vstupte," vešla do pokoje profesorka Walkerová. Měla na sobě tentokrát tmavě modrý hábit, se stejným znakem, jako byl na budově Nejvyšší rady.
"Dobré ráno, slečno Cooperová," pozdravila. "Čtete? - Čekala bych spíš, že tady budete pobíhat a balit."
"Dobré ráno. Já už mám sbaleno - vstávala jsem trochu dřív," vysvětlila Nefas a vylezla z postele.
"Ach tak. V tom případě se oblečte a můžeme vyrazit," řekla profesorka a posadila se na židli.
"Můžu se na něco zeptat?" řekla Nefas cestou do koupelny. "Kde se tady bere to jídlo? Dostala jsem k snídani toasty."
"Když jsme sem jely, říkala jsem vám, že je tady ještě jeden ostrov," odpověděla. "Slouží jako zásobárna. Ale na delší vysvětlování teď není čas. Musíme si pospíšit."
Nefas se převlékla do šatů, co měla včera, a přehodila si přes ně ještě černý hábit, který našla na kufru. Vzala Selii z umyvadla, dala ji do krabičky a strčila do jedné z kapes.
"Tak - můžeme," řekla a popadla kufr.
"Vaše wirgama," ukazovala profesorka na noční stolek. "Měla byste na ni dávat větší pozor," napomenula ji a strčila jí hůlku do vnitřní kapsy hábitu.
Opustily pokoj, sešly po schodech a zatímco profesorka vracela hostinskému klíč, Nefas čekala venku a rozhlížela se po kruhovém náměstí. - Bylo tam snad ještě více Gjorků, než včera. Někteří otevírali své obchody, jiní s kufříky a brašnami spěchali ke vstupní bráně, nebo nořili do postraních uliček.
Walkerová za moment také vyšla ven, vzala ji za rameno a naváděla ji směrem k jedné z širších ulic. Prošly kolem kašny s mořskými hady a Nefas se ještě naposledy smutně podívala k nedobytné radnici. Pořád ji to štvalo.
"Pozor!" vyhrkla profesorka z nenadání.
"E - co!" hleděla na ni Nefas zmateně.
"Málem jste zašlápla kožatku," ukazovala jí pod nohy. Nefas se podívala dolů a viděla, jak se krok od ní po písku pomalu posouvala veliká oploutvená želva.
Tak tohle bych stěží zašlápla… - odfrkla si v duchu. Ale rozhodně bych se o to přerazila, - pomyslela si a zaostřila na srolovanou věc, kterou želva držela v tlamě.
"Co...to - to jsou... NOVINY?!" vyhrkla užasle.
"Ano, nejspíš výtisk dnešního TROJZUBCE. Kožatky u nás nosí poštu," odpověděla profesorka.
"Není to trochu... pomalé?"
"Po písku jim to jde špatně, ale ve vodě dokážou vyvinout slušnou rychlost. Navíc se velmi dobře trénují a mají výbornou orientaci," vysvětlila Walkerová.
"Aha," řekla Nefas a překročila želvu.
"Tak pojďte, pospíšíme si, aby vám to neujelo."
Nefas se ještě ohlédla po pošťákovi, a chtě nechtě musela přemýšlet o tom, jestlipak si asi adresát přečte své noviny dřív než o Vánocích.
Asi po deseti minutách došly nakonec ulice a zahnuly doprava. Zdálo se, že míří na druhý konec bariéry. Čím blíž druhé straně města byly, tím víc Gjorků potkávaly; Většinou to byli rodiče s většími či menšími dětmi. Profesorka se s některými z nich pozdravila a s jednou ženou se dala do řeči.
"Zdravím Amando! Ty jedeš dneska s nimi?" pozdravila ji světlovlasá žena. Vedla za ruku asi devítiletého chlapce a kousek za ní vlekla svůj kufr dívka v modrých šatech, zhruba stejného věku jako Nefas. Měla dva dlouhé blonďaté copy, pomněnkové oči a neuvěřitelně otrávený obličej.
"Ahoj Helen," pozdravila profesorka. "Kdepak, nejedu. Jen vyprovázím tady slečnu," řekla a ukázala na Nefas. Žena si ji dlouho zaujatě prohlížela, ale nakonec se na ni mile usmála.
"A co Brad, pořád má takové potíže s těmi Trnovými korunami?" otočila se zpátky na profesorku Walkerovou.
"Naštěstí ne, už se jim podařilo…" odpovídala profesorka, ale Nefas už se nedozvěděla, co se komu podařilo, protože přestala poslouchat. To, co se objevilo za zatáčkou, jí totiž naprosto vyrazilo dech; Přímo před ní stála zaparkovaná obrovská loď. Byla nádherná - měla bílou barvu, dva obří černé komíny a na boku namalovaný ten samý znak, co tady už několikrát viděla.
Kolem už byl čilý ruch. Z boku lodi, na dřevěném mole porůznu postávalo a povídalo si poměrně veliké množství dětí různého věku, zatímco jejich rodiče nakládali zavazadla na vozíky několika žabím mužíkům, jako byl ten, co jí ráno přinesl snídani.
"Líbí?" zeptala se Walkerová, když si všimla, že její svěřenkyně stojí jako solný sloup.
"Ano!" vydechla Nefas. Líbí, to bylo slabé slovo - byla nadšená, v životě lodí nejela, natož něčím tak obrovským.
"Tak pojďte, naložíme váš kufr," řekla profesorka a sebrala jí zavazadlo.
"Jak se dostanete do školy, když nepojedete lodí?" zeptala se Nefas a prodírala se davem ke schodům. Walkerová se k ní otočila a spiklenecky zašeptala: "Já už si nějak poradím…"
Všichni se začali hrnout ke schodům vedoucím na palubu, takže se Nefas musela pohnout, aby neblokovala cestu.
"Ehm - tak děkuju. Mějte se," zavolala na ni a nechala se budoucími spolužáky vtlačit dovnitř.
Když se dostala nahoru, uhnula ostatním, aby mohli procházet, a kochala se. Loď byla zevnitř stejně úchvatná jako zvenku; Vykládaná dřevem, vyleštěné mosazné zábradlí, kliky a další serepetičky a navíc byl shora naprosto neuvěřitelný výhled.
Netrvalo dlouho a plavidlo sebou škublo. Někdo jí zezadu zaklepal na rameno. Ohlédla se a za ní stál o dost starší kluk ve žluté košili.
"Být tebou, tak zapadnu dolů - za chvilku vyjedeme z bariéry," řekl a otočil se směrem ke schodišti vedoucímu do podpalubí. "Teda jestli nechceš být mokrá, samozřejmě."
No jo, bariéra! - plácla se Nefas do čela a šla za ním. Sešla o dvě patra níž a dala se do hledání volné kajuty.
Byla zhruba v půli chodby, když loď udělala něco, s čím Nefas vůbec nepočítala - naklonila se.
Nefas vypískla a sletěla na zadek. A jak se loď nakláněla stále víc a víc dozadu, klouzala chodbou po podlaze a zastavila se až na konci, nárazem o zeď.
"Jauvajs!" zanadávala a mnula si naražené koleno, které se zdí potkalo jako první. "Teda tohle mi taky mohl někdo říct," mumlala si pod vousy.
Sedla si a přemýšlela, jestli se ta kocábka hodlá taky někdy narovnat. Tohle nebyl zrovna příjemný způsob cestování. Dopravní prostředek se ale naštěstí asi po pěti minutách umoudřil, a začal se rovnat do své původní polohy.
Nefas vstala a rozešla se zpátky chodbou. Po pár metrech ještě sebrala krabičku s nebohou Selií, která jí při té nedobrovolné cestě vypadla z kapsy a zaklínila se o jedny dveře.
"Jsi celá?" prohlížela hada, jestli je naživu. Jediné, co však shledala, byl rozzlobený pohled dvou modrých korálků. Strčila tedy krabičku zpátky do kapsy a otevřela nejbližší dveře.
V kajutě sedělo několik kluků a holek, všichni v modrém a živě o něčem diskutovali. Jakmile otevřela dveře, zmlkli a otočili se jejím směrem.
"Ahoj," pozdravila trochu nesměle. "Ehm - mohla bych si k vám přisednout?" zeptala se.
V kajutě nastalo hrobové ticho a všichni na ni vytřeštěně zírali.
"Zbláznila ses?" prolomil mlčení hnědovlasý rozcuchaný kluk a koukal na ni, jako by měla nějakou ošklivou kožní nemoc.
"Eh," zalapala Nefas po dechu a několikrát zamrkala. "No... tak ne," řekla a vycouvala ze dveří.
"Pff - lidi z Naghatanu zjevně nejsou moc přátelští," mumlala si pro sebe. "To to ale hezky začíná…"
Už se jí moc nechtělo pokoušet štěstí dalším otevíráním dveří, takže vystoupala zase po schodech nahoru.
Loď teď plula po hladině a z paluby byl krásný výhled na volné moře. Široko daleko nebylo vidět nic jiného, než nekonečná voda. Stoupla si k zábradlí a užívala si, jak si vítr pohrává s jejími vlasy. Přemýšlela, proč se všichni modří chovají tak divně.
Možná je dráždí ty moje žluté šaty… - napadlo ji a rozhlédla se kolem. Paluba byla už docela slušně zaplněná, ale nikde nebylo vidět, že by se někdo z Prayy bavil s někým z jiné vesnice. Viděla hloučky modré, červené a modro-červené. Všichni žlutí byli jakoby stranou.
Hm - takže jsem padla do zavržené vesnice. Paráda! - pomyslela si znechuceně, a vytáhla Selii z kapsy.
"Tobě nevadí, že jsem z Prayy, viď?" ptala se hada, zatímco ho vyndávala z plastového vězení. "Škoda, že s tebou si moc nepokecám… "
"To je vlnožil?" ozvalo se najednou kousek od ní. Otočila se a viděla vedle sebe stát menšího modrookého blonďáka ve žluté košili.
"Ehm - asi," odpověděla Nefas
"Ty to nevíš? A víš, že je jedovatej?" zeptal se kluk a zdvihl obočí.
"Vím, ale tohle je ještě mimino. Když ho vytrénuju, neublíží mi," řekla a omotala si Selii kolem zápěstí.
"Ty to umíš?" podivil se.
"Ne, ale určitě existují nějaké knihy. Mimochodem - já jsem Nefas," usmála se na něj a podávala mu ruku.
"Tiberius Geller," řekl a stiskl jí ruku. "Jak to, že tě neznám?" zeptal se a už po několikáté pohodil hlavou, jak mu sčesaná patka neustále lezla do očí. Nefas se zakřenila.
"Čemu se tlemíš?" zamračil se.
"Ále ničemu. Jen přemýšlím, proč se neostříháš, když ti ty vlasy evidentně lezou na nervy."
"Otec by mě zabil," odpověděl Tiberius, ohnul se přes zábradlí a plivl dolů. "Ty máš zase divný oči, víš to?"
"Hm - dík."
"Tak jak to, že tě neznám?"
"To bude nejspíš tím, že jsem přijela teprve včera."
"Jak včera? Kde jsi byla celou dobu?" podivil se.
"U upírů," odpověděla Nefas a sledovala, jak kluk ve vteřině ztuhnul a nabírá do obličeje křídově bílou barvu.
"Ehm...já už...chtěl jsem - éé kluci mi drží místo ve frontě na zmrzlinu," zablekotal a pelášil pryč.
Nefas se dívala, jak mizí kdesi v davu, co nejdál z jejího dosahu. Otočila se zpátky, stiskla pevně zábradlí a zavřela oči. - Měla co dělat, aby se nerozbrečela. Výborně! Skvěle! Čím dál tím líp! Do hodiny to ví celá loď... - povzdechla si v duchu.
Chvíli ještě stála a přemýšlela, než se rozhodla, že se přeci jen pokusí najít volnou kajutu. Pomalu se vlekla ke schodům a cestou zahlédla na obzoru přibližující se tečku - zřejmě už to nebylo daleko.
Sešla o patro níž a nakoukla do prvních dveří - kupodivu tam nikdo nebyl. Posadila se a složila hlavu do dlaní. Sakra! Bývalo by bylo lepší, kdybych zůstala doma.
Dobrou hodinu seděla na místě a sklesle zírala z malého okénka. Zrovna když si říkala, jestli už by tam neměli být, se odněkud nad ní ozvalo: "PŘIPOUTEJTE SE, BUDEME KLESAT."
Nefas rychle vstala, přesedla si na protější sedadlo, proti směru pohybu, a připoutala se. Další let vzduchem už nemínila absolvovat.
Za několik málo minut se loď skutečně začala naklánět dopředu a ona byla ráda, že jí napadlo sednout si sem - Na té druhé sedačce, by teď visela jako přepůlený pavouk.
Když se narovnali, odepnula si pás, rozmotala Selii a strčila ji zpátky do krabičky. Potom otevřela dveře a vykoukla ven - všichni se hrnuli k východu.
No co, počkám. První už tam stejně nebudu. - pomyslela si a čekala, až se chodba trochu vyprázdní.
Když se Nefas konečně dostala ke schodům a vystoupala nahoru, naskytl se jí skutečně zvláštní pohled; Napravo od ní byla obrovská tmavě hnědá skála, která se táhla ode dna až na hladinu. Všude po obvodu měla rozmístěno neuvěřitelné množství výčnělků, výstupků a děr. Celé to vypadalo jako obří jehlan, kterému někdo uřízl špičku. Nefas si všimla, že v některých dírách svítí světlo a v tu chvíli jí došlo, na co se to vlastně dívá. - Ta škola je uvnitř té skály! Páni!
Sestupovala dolů za ostatními a rozhlížela se kolem; Pod ní jako by se rozkládalo malé město. Vprostřed stála větší podlouhlá, kamenná budova, od které vedly čtyři štěrkové cesty - na každou stranu jedna. Hlavní cesta vedla k té skále a tři menší vedly každá k jedné kruhové minivesničce.
Jakmile byla dole pod schody, našla svůj kufr a snažila se následovat ostatní, kteří se vydali směrem té větší budově. Bylo tam sucho a světlo, takže i tady byla nejspíš podobná bariéra jako ta v centru.
Cestou minuli menší jezírko, ze kterého vyrůstalo veliké množství podivných rostlin. Nefas kolem sebe slyšela špitání a cítila v zádech pohledy ostatních spolužáků.
Takže blonďatá raketa už to skutečně stihla roznést… - pomyslela si s povzdechem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 13. prosince 2011 v 19:30 | Reagovat

Výborně :) Tak další kapitolka za mnou :) V odstavci, kdy Walkerová přišla pro Nefas je "se šly" a nebo to jen blbě vypadá v blogu, to se taky stává ;)
Potom když se začala loď potápět a ona upadl, když šla sebrat hádka tak bych místo "Jediné, co však shledala,..." Jediné s čím se shledala - nevím :) Uvidíš, jak ti to tam bude sedět :)
A ještě bych asi nepoužila slovo "serepetičky" xD Vím, že je to super, ale možná bys měla zkusit najít jiný :)

Omlouvám se, opravdu jindy nekritizuju a mně se to líbí, jen tak poznamenávám xD

2 colleen colleen | Web | 13. prosince 2011 v 20:00 | Reagovat

Děkuju, v pořádku :-) Proto to sem dávám, aby se vychytaly ty drobnosti, které já ani drahá betuška nevidíme. (Víc očí, víc vidí :-D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama