3. kapitola 1/2

3. prosince 2011 v 0:58 |  Gjorkové - Tajemství minulosti
Se zpožděním přidávám slíbenou kapitolu. Omlouvám se - tahle potřebovala skutečně brutální zásah a zabralo mi tovíc času, než jsem čekala.
Obrovské poděkování letí Pacci, za opětovně bleskurychlou betaci, a k tomu jedno navíc za to, že jí ještě nelezu na nervy. (Nebo možná lezu, ale zatím si to nechává pro sebe...Smějící se )
Varování: Extrémně dlouhé - blog mi to nepustil, musela jsem to rozdělit a poslední odstavec neprošel kontrolou, takže všechno kamení na mou hlavu.
Čtvrtá a pátá zítra. Teď jdu spát.



CENTRÁLNÍ NÁMĚSTÍ



Skutečně. Když se Nefas ohlédla, viděla v dálce za sebou přibližující se obrysy budov. Menší i větší kamenné domky se střechami z mušlí, zahrádky s prapodivnými rostlinami, dokonce zahlédla sem tam i nějaké zvíře a pár obyvatel. To všechno dohromady tvořilo poměrně veliké městečko.
Nefas zaujalo, že v oblečení většiny z nich převažovala červená.
"To je Maureeka," řekla profesorka Walkerová. "Jen projedeme kolem a dostaneme se do centra. Už to není daleko."
"Páni! Je to větší, než jsem myslela," vydechla Nefas.
"Každé město má něco přes tisíc obyvatel - i když pravděpodobně to bude víc. Poslední sčítání proběhlo někdy před 20 lety."
Projely kolem a přibližovaly se k dalšímu městu, které se zdálo sice menší, ale mělo daleko větší a honosnější budovy a hlavně tam bylo mnohem víc živo. Než se Nefas stihla zeptat, jestli je tohle centrum, kočár zastavil.
"Jsme na místě. Vítejte na Centrálním náměstí! - Vystupovat," řekla profesorka a vstala.
Nefas si vzala svůj batoh a vydala se za ní. Chůze ve vodě jí dělala trochu potíže. Měla pocit, že jestli se něčeho nepřidrží, nejspíš brzy někam odplave. Ale zdálo se, že profesorka s tím nemá nejmenší problém.
Třeba nosí po kapsách kamení. - napadlo ji.
"Na to si zvyknete," ozvalo se zepředu, jako by jí snad profesorka četla myšlenky.
Nefas se ohlédla ke kočáru a viděla, jak už někdo odvázal jejich jednorožce a odvádí je k několika dalším, kteří se opodál pásli na mořských řasách.
"Ti jednorožci jsou tady pro každého? Myslela jsem, že jsou vaše," zeptala se.
"Moji tedy určitě ne," rozesmála se profesorka. "Jsou tady k dispozici, když potřebujete někam odjet a nemáte jinou možnost. Tedy - za mírný poplatek," dodala.
Pomalu se přibližovaly ke klenuté bráně. Všechno vypadalo tak obrovské a neskutečné, že Nefas nevěděla, kam s očima. Když tu najednou, přesně ve chvíli, kdy prošla bránou, pocítila, jako by ji někdo polil ledovou vodou.
"Co to - moment!" vyhrkla překvapeně. "Tady není voda! A... co to... co to mám na sobě?!" zírala udiveně na sebe; Její oblečení se z ničeho nic změnilo na žluté naskládané a nařasené šaty ke kolenům, z lehoučké a téměř průsvitné látky. Vypadala v nich jako nějaká vodní víla.
"Máte pravdu - tady skutečně není voda. Prošly jsme bariérou," odpověděla profesorka. "A zdá se, že jste byla zařazena," dodala.
"Zařazena? Kam zařazena?" ptala se Nefas zmateně.
"Praya - škoda. Ale jdou vám hezky k vlasům," odpověděla Walkerová a prohlížela si ji od hlavy až k patě.
"Takže já teď patřím do Prayy? Proč je to škoda?"
"Z nějakého důvodu jsem se domnívala, že půjdete jinam, ale to nevadí - nechte to být," řekla profesorka a usmála se. "Půjdeme?"
"Jo, jasně," odpověděla Nefas a rozhlížela se kolem sebe. Všude bylo plno Gjorků, kolem dokola byly rozestavěné kamenné budovy, a vprostřed toho všeho stála kašna se sochou několika mořských hadů, obmotaných kolem sloupu a každému z nich z tlamy stříkala voda.
Nefas přidala do kroku, aby profesorku dohnala.
"Prosím vás - proč tady není voda?" zeptala se zmateně.
"Zklamaná?"
"Ne, to ne. Jen - tomu nerozumím."
"Jistě jste si všimla, že chůze ve vodě není zrovna snadnou záležitostí. A nejen chůze - je hodně věcí, které jsou ve vodě složitější než na suchu. To, že v ní můžeme žít, zákonitě neznamená, že musíme," vysvětlovala Walkerová. "Takže naši předchůdci vytvořili bariéru, která nám život nejen zjednodušuje, ale také nás chrání před predátory, kterých je v oceánu poměrně dost."
"A to moje oblečení? To udělala taky ta bariéra, že?"
"Ano. - Po čase, jak se naše vědomosti v oblasti magie zdokonalovaly, doplňovala se různými drobnostmi, jako určení rodové příslušnosti, například," vysvětlovala profesorka.
"Rodové příslušnosti? - Znamená to, že jsem se narodila v Praye?" vyhrkla Nefas, nadšená z nové informace. "Moji rodiče byli také odtamtud?"
"Neznamená to nic víc, než že teď patříte do Prayy. - Mimochodem, všimla jste si, že je vaše oblečení suché?" změnila profesorka v rychlosti a s úsměvem téma.
"Heh - až teď…" rozesmála se Nefas, ale v duchu byla trochu zklamaná. Měla pocit, že Walkerová ví víc, než jí říká.
"Ale vaše oblečení se nezměnilo…" řekla, když zahnuly do jedné z uliček a ticho bylo už moc dlouhé.
"Předepsaný oděv je povinný pouze do dovršení plnoletosti,"
"A k čemu je to dobré?" zeptala se Nefas, když minuly asi šestileté děvčátko, které mělo stejné šaty jako ona, jenom v modré barvě.
"Je to stejnokroj - barva značí rodovou příslušnost. Budete je nosit i ve škole," odpověděla profesorka. "I malé děti se tu často potulují samy, a když se nějaké náhodou ztratí - podle barvy poznáme, kam ho máme vrátit. Obyvatelé jednotlivých měst se znají," vysvětlila a zastavila se před jednou z budov, na které byl nápis: WIRGAMY - GOBLIN FOORLOCK.
"Takže - pokud se nemýlím, všechny věci, které budete potřebovat do školy, už byste měla mít připravené v hostinci a chybí vám pouze hůlka. Tenhle obchod - alespoň dle mé zkušenosti - patří k těm lepším," pronesla Walkerová. Možná by bývala řekla ještě něco, ale z ničeho nic se dveře obchodu rozletěly a z nich se vyřítila nasupeně se tvářící žena v tyrkysovém hábitu a hnala se pryč. Nefas ještě zaslechla z dálky něco jako - Šejdíř jeden ušatý!
Otočila se nechápavě na profesorku, která si povzdechla a zavrtěla hlavou. "I když - jak se tak dívám, dnes už je to prašť jako uhoď... Ale to nevadí," řekla, sáhla do hábitu a vytáhla z vnitřní kapsy kožený váček. Když ho otevřela, vysypala si do dlaně několik bílých kuliček a podívala se na nechápavě se tvářící Nefas.
"Perly," vysvětlila jí. "Slouží zde jako platidlo. Můžete narazit na šedé, bílé a černé. - Malé šedé mají nejmenší hodnotu, černé největší. Já mám pro vás jen bílé. - Prostředky školy jsou bohužel značně omezené," dodala omluvně.
"Je jich docela dost," usmála se Nefas.
"To je relativní. - U obchodníků, jako je tento, není žádný počet dost. Ale poradím vám malý fígl," mrkla na ni Walkerová šibalsky. V rychlosti přepočítala perly, které měla v dlani a potom k nim ještě dvě přidala. "Držte ho v ruce tak, aby ho měl pořád na očích," řekla nakonec a podala Nefas váček se zbytkem perel. "Třeba vám pak zbude ještě na něco na zub."
Nefas tomu sice moc nerozuměla, ale poděkovala a s pytlíčkem v ruce vkročila do obchodu.

Když před minutou zaslechla odcházející ženu, myslela si, že se přeslechla. První pohled na prodavače ji ovšem ujistil, že slyšela velice dobře; Stálo před ní stvoření s opravdu obrovskýma ušima, dlouhým špičatým nosem a vypoulenýma očima. Bylo to asi stejně vysoké jako ona, na sobě to mělo zapranou bílou košili a kůže, která zpod ní vykukovala, byla hustě pokrytá nazelenalými chlupy.
"Dobrý den, slečno," promluvil prodavač skřípavým hlasem a hluboce se uklonil. "Copak byste si přála?"
Nefas několikrát zamrkala. "Ehm - e - Dobrý den," donutila se říct po chvíli. "Potřebovala bych hůlku."
"Ale jistě - jen si pojďte vybrat," odpověděl a vedl ji k jedné boční stěně.
Všude na zdech až po strop visely police plné krabic. Všechny byly plné hůlek - měděné, stříbrné, hliníkové, zlaté, platinové,… zdobené ornamenty nebo barevnými kamínky. Nad každou ze tří stěn, které byly obloženy policemi, byl jiný nápis. Na jedné - NEFRIT, na druhé - RUBÍN a nad tou, u které stáli - JANTAR.
"Proč zrovna tyhle?" zeptala se Nefas a zvědavě pokukovala po ostatních policích.
"Vaše šaty, slečno," řekl a ukazoval na její oblečení. Nefas nechápavě nakrčila obočí, a tak pokračoval. "Jste z Prayy. Tyto wirgamy jsou naplněny práškem z jantaru, který symbolizuje magii vašeho rodu."
"Magii mého rodu?" zeptala se Nefas trochu překvapeně.
"Ano," odpověděl prodavač a podezřívavě si ji prohlížel.
"Takže - vybereme pro vás nějakou vhodnou," pokračoval skřípavým hlasem a hodil jedním okem po váčku v její ruce. Potom si přisunul stoličku a snažil se sundat několik krabic z horní police.
"A co tahle?" zeptala se Nefas, která si během jeho horolezeckého výkonu vzala jednu z těch, co byly vystaveny samostatně. - Byla stříbrná, krásně zdobená a neuvěřitelně lehoučká.
"Slečna má vynikající vkus," řekl podlézavým tónem. "Ale obávám se, že toto nebude to pravé," dodal a odpudivými dlouhými prsty sahal zpátky po hůlce.
"Při výběru materiálu záleží nejen na věku, magických a fyzických předpokladech zájemce, ale také na jeho... finančních možnostech," dodal, zatímco cípem košile leštil uzmutou hůlku.
"A co je to za materiál? Je lehčí, než to vypadá?" zeptala se Nefas.
"Mithril - nazýván též "pravé stříbro" - je pevnější než ocel a lehký jako hliník. Velice vzácná a také nesmírně drahá látka," odpověděl a opatrně hůlku uložil zpátky na místo.
"Myslím, že pro vás by bylo vhodnější něco - takového," řekl a podával jí hůlku lehce namodralé barvy.
"Hm - je o dost těžší."
"Cítíte něco?"
"Promiňte?" zvedla Nefas obočí.
"Nevadí. Zkusíme jinou - co třeba tato?" natáhl se pro jinou a podal ji Nefas.
"Jo - to je mnohem lepší," odpověděla, když potěžkala hliníkovou lehce zdobenou hůlku.
Zaujatě si ji prohlížela. Líbila se jí; v polovině měla dělící proužek, od kterého se ke špičce kolem dokola kroutila stříbřitá vlákna jako nějaká popínavá rostlina. Zkoumavě ji převracela v ruce a - najednou pocítila, jak z ní vychází hřejivé teplo.
"Hřeje," vydechla překvapeně.
"Výtečně," uculil se prodavač a přešel k pultu. Nefas ho sice následovala, ale když se natahoval po jejím váčku, zamračeně mu ucukla.
"Jak to, že hřeje?" domáhala se vysvětlení.
"Přijala jste ji. - A teď mi za ni laskavě zaplaťte," zavrčel a vytrhl jí váček z ruky. Než stihla ještě něco namítnout, vysypal jeho obsah do misky zvláštně vypadajících vah. Jakmile byly všechny perly v misce, objevilo se kolem nich zelené světlo. Nefas netušila, co to znamená, ale prodavač spokojeně kývl a položil misku na pult. Potom perly v rychlosti očima přepočítal a ohrnul horní ret.
"No..." rozhrábl je prstem a loupl po Nefas očima. "...abyste mě nepomluvila..." pronesl. Vytáhl z misky dvě perly, vrátil je do váčku a podal jí ho zpátky.
"A teď zmizte, než si to rozmyslím."
Nefas překvapeně zamrkala. "Ehm - tak... děkuju," vykoktala zmateně, sáhla po pytlíku a pak ho raději kvapem poslechla.
Jakmile byla venku z krámu, rozhlédla se po profesorce. - Čekala kousek opodál a dlouhou chvíli si krátila čtením nějaké vývěsní tabule.
"Tak?" zeptala se Walkerová zvědavě, když ji zahlédla.
Nefas jí ukázala hůlku a to, co jí ve váčku zbylo, a stále ještě trochu zmatená odpověděla: "Nejdřív si všechno vzal a pak mi tam dvě vrátil."
"No vida..." rozzářila se profesorka. "Polovinu jsme ušetřily."
"Já tomu nerozumím - co byl ten prodavač vlastně zač?" kroutila Nefas hlavou.
Walkerová ji vzala za rameno a vedla ji uličkou zpátky, odkud přišly. "Goblin. - Jsou to prevíti. Smlouvat s nimi o ceně je předem prohraný boj. Ale vy jste dítě, s těmi oni se nedohadují - co mají, to mají. A většinou i něco vrátí, aby se neřeklo. Kdybych vám tam ty perly nechala všechny, stejně by vám vrátil jen dvě," vysvětlovala. "A kdybych šla s vámi, zase by nám nevěřil, že víc nemáme."
"Teda - to je šikovný," uchechtla se Nefas. "Ale jak to, že si vlastně diktují ceny, jak je napadne?" podivila se. Pamatovala si, jak jí Michael vysvětloval, že v obchodech je vždycky u každého zboží napsáno, kolik stojí.
"Můžou. Gjorkové neumějí vyrábět wirgamy, takže jsme na Goblinech závislí a nezbývá nám nic jiného, než se s nimi zkrátka nějak dohodnout."

Byly už zpátky na náměstí a profesorka ji vedla opět kolem kašny, tentokrát ale z druhé strany, k řadě budov, které stály nalevo od vstupní brány.
"Kde se vlastně vzali tady - pod vodou?" zeptala se ještě Nefas, než se zastavily u jedné z nich.
"Existuje jistá smlouva o spolupráci s kouzelnými tvory. Umožnili jsme jim vstup a přizpůsobili jim prostředí. Všechny tyhle věci se ale dozvíte ve škole," odpověděla Walkerová a otevřela dveře. "Pojďte - jsme na místě."
Nefas vstoupila za profesorkou a rozhlédla se kolem sebe; Byla to místnost s několika dřevěnými stoly lasturovitého tvaru, u kterých sedělo a popíjelo pár hostů. Přímo naproti ní byl kamenný bar, za kterým stál menší obtloustlý hostinský a mořskou houbou čistil sklenice. Druhá houba šmejdila po pultu a třetí po podlaze. Nad hlavou se hostinskému houpala ze dřeva vyřezaná chobotnice se čtyřmi chapadly.
Nefas tiše zadoufala, že má každá houba svůj úkol pevně stanovený a netřídají se, a když se dostatečně vynadívala, dohnala profesorku, která mezitím stačila dojít k baru.
"Zdravím. Měli bychom tu mít na dnešek objednaný nocleh - tady pro slečnu," řekla a ukazovala na Nefas.
Hostinský nechal čištění, otočil se a sáhl na věšáček pro klíč.
"Čtyřka - nahoru po schodech," hodil hlavou někam za sebe a jal se chytat vzpouzejícího se čističe sklenic, kterému ta vteřina nepozornosti stačila na to, aby se dal na úprk.
Nefas se směrem k hostinskému nenápadně potměšile ušklíbla, a následovala Walkerovou dozadu a nahoru po schodech. Nerada. - Boj s houbou vypadal zajímavě.
Když našly dveře číslo 4, profesorka odemkla a nechala Nefas vejít dovnitř.
"Já vím - není to zrovna čtyřhvězdičkový hotel, ale… je to jen na jednu noc," pokrčila rameny, jako by se omlouvala.
Byl to opravdu skromný pokojík; jedna dřevěná postel, na které ležela hromada knih, stolek s akvárkem, stará komoda a vchod do koupelny.
"Ne, to je v pohodě. Já jsem toho v pokoji neměla o moc víc," usmála se Nefas.
"Ehm - tedy dobrá. Jak vidím, vaše věci, které budete potřebovat do školy, už jsou zde," mávla profesorka rukou k hromadě na posteli. "Budete si tedy moct v klidu zabalit."
Nefas kývla a popošla blíž, aby si věci prohlédla, když zahlédla ještě něco dalšího ležícího na zemi. - V rohu postele stál kufr a na něm opravdu obrovská lastura plná různých věcí, o kterých byla Nefas schopná usoudit jedině to, že je v životě neviděla.
"Co je to?" zeptala se zvědavě.
Walkerová přistoupila blíž a nakoukla do lastury. "Pergameny, ulity z věžule a chobotniční inkoust na psaní, pár přísad, které budete potřebovat do lektvarů... Hm - ani nevím, co to tam všechno máte," usmála se na ni. "Ale nebojte - brzy se všechno naučíte. Nic složitého to není."
Nefas, i když o jejích slovech značně pochybovala, znovu kývla a plácla sebou na postel.
"Přesně tak," odsouhlasila Walkerová její počínání, "odpočiňte si, zabydlete se a já vás tady zítra ráno vyzvednu. - Bohužel vám nemohu déle dělat společnost, protože si musím jít něco zařídit, ale myslím, že už se beze mě obejdete."
"Musím tady zůstat nebo se budu moct jít projít?" zeptala se Nefas. "Chtěla bych si to tady trochu prohlédnout."
"Já jsem tušila, že vás v pokoji dlouho neudržím," povzdechla si profesorka. "No - upřímně bych byla raději, kdybyste tady zůstala, ale nutit vás nemohu," rozhodila rukama, trochu bezradně. "Jestli se chcete projít, jděte. Ale neznáte to tady - mám trochu obavy, že se mi tu někde ztratíte."
"Nebojte," rozzářila se Nefas. "Ta kašna se nedá přehlédnout."
Walkerová sáhla do kapsy, vytáhla z ní perly, které předtím odebrala z váčku, a podala jí je. "Jak myslíte. - Ale jestli vás tady budu někde nahánět, tak si nepřejte vědět, co s vámi pak provedu," zahrozila rádoby přísně a mrkla na ni. "Tohle je vaše. - Kupte si něco dobrého."
"Děkuju," pípla Nefas a přidala perly k těm dvěma, co jí zůstaly.
"Uvidíme se zítra," zavolala na ni ještě Walkerová, než prošla dveřmi a zmizela.
Výborně! - pomyslela si Nefas spokojeně. - Volné pole působnosti bylo přesně to, co potřebovala. Chvilku počká a potom se vydá hledat toho, se kterým si potřebuje bezpodmínečně mluvit.
Položila váček a nově nabytou wirgamu na postel, svůj batůžek hodila na zem a přešla k oknu. Když z něj vyhlédla ven, zjistila, že má celé náměstí jako na dlani. - Viděla kašnu, obchůdky i obyvatele, kteří se dole zrovna míhali, ale všechno tohle jí bylo celkem ukradené. - Jí momentálně zajímala jedna jediná budova. Přesně ta největší, která stála v čele a kterou zahlédla ihned, jakmile s profesorkou prošly vstupní bránou; Byl to vysoký, honosný dům, který měl věž s hodinami, u vchodu schodiště, po jehož stranách stály na podstavcích dvě zvláštní sochy, a nad ním byl vytesaný nějaký znak a nápis - NEJVYŠŠÍ RADA.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama