3. kapitola 2/2

3. prosince 2011 v 0:59 |  Gjorkové - Tajemství minulosti
Druhá půlka


Nefas netrpělivě hypnotizovala náměstí a čekala, až zahlédne Walkerovou. Nechtěla, aby věděla, kam má namířeno. Po chvilce ji konečně mezi ostatními Gjorky našla. Bohužel, profesorka se pohybovala směrem, kterým by to Nefas vůbec nečekala. - K budově rady.
"No, to snad... " zavřela oči a praštila čelem o okenní tabulku. "Do háje zeleného, tříbarevného... To musí jít zrovna tam?" vrčela si pro sebe nakvašeně.
Chvilku pochodovala po pokoji a přemýšlela. - Buď tady může zírat z okna a čekat, až Walkerová zase vyleze, nebo půjde dolů a něčím se zaměstná.
Po chvilce zvažování zvolila možnost číslo dvě a rozhodla se, že si tedy obhlédne obchůdky a při tom bude po očku hlídat vchod radnice.
Nechala všechny věci tak, jak byly, vzala si jen váček s perlami, strčila si ho do kapsy u šatů a opustila pokoj. Zamkla za sebou, sešla po schodech, cestou ještě minula hostinského, a aniž by si jí kdokoliv všiml, byla venku.
Z ničeho nic, jak tam tak stála, ji najednou zalil zvláštní a hřejivý pocit volnosti. - Do dnešního dne byla zvyklá na samé - tady nesmíš a tam nechoď, ale teď, jak se zdálo, mohla jít, kam se jí zachtělo. Přestala se soustředit na to, že je zrovna naštvaná na Walkerovou, že jí překazila plány, a rozhlédla se kolem sebe; Byla ohromená vším tím životem kolem, ale nejvíc ji fascinovala ta bariéra. - Z venku si jí vůbec nevšimla a takhle zevnitř to vypadalo, že z ní vychází jakási záře a osvětluje celé město. Celkově to dělalo dojem obrovského převráceného akvária.
Nakonec nechala bariéru na pokoji a zaměřila se na to, za co by svůj malý poklad mohla utratit.
Když ale ani po podrobnějším pátrání nenarazila na nic, co by ji vyloženě lákalo, vydala se směrem k jedné z přilehlých uliček.
Jak veliká je pravděpodobnost, že bysme se ve stejný moment sešly v jedněch dveřích? - přemýšlela, když cestou míjela budovu Nejvyšší rady. Jakmile si po chvilce v duchu i odpověděla, že moc velká asi ne, změnila směr chůze a zamířila ke schodům.
U vstupu do budovy stáli dva muži, měli černé kalhoty a tmavě modré hábity se stejným znakem, jako byl na domě. Okamžitě, jak Nefas vyběhla po schodech, ji zastavili.
"Kampak, slečinko?" zeptal se jeden.
"Jdu za panem Goodworthem," odpověděla jim popravdě, ale ti dva vypadali, jako by jim právě odvyprávěla vtip roku.
"Ale neříkej…" posmíval se jí druhý z mužů.
"Potřebovala bych s ním mluvit!"
"Vážně? - No já myslím, že pan radní je zrovna zaneprázdněn, co říkáš, Gerry?" řekl zase ten druhý a šklebil se přitom na svého kolegu.
"Sakra, ale tohle je důležité!" zvýšila Nefas netrpělivě hlas.
"Hele - moc tady na nás nekřič, holčičko, a běž radši za maminkou. - Aby tě náhodou nehledala."
Nefas měla sto chutí zadupat vztekle nožkou, ale kupodivu se jí podařilo ovládnout. Ještě chvilku na ně vzdorovitě koukala, než se nakonec s povzdechem otočila a rezignovaně se vracela po schodech zpátky dolů.
K čertu s váma! - zanadávala si v duchu. - Kdybyste mě za ním pustili, věděla bych, kde mám mámu...
Naposledy se po nich nasupeně ohlédla a rychlým krokem pokračovala tam, kam měla původně namířeno. Dobrá nálada byla pryč.
"Ono to s tou svobodou, koukám, nebude tak horké..." brblala si pro sebe, když kráčela uličkou. Sice už teď neměla na nakupování nejmenší chuť, ale přeci nebude zalezlá v pokoji.
Zhruba v polovině se zastavila a zkontrolovala, jestli stále ještě vidí na náměstí. - Ztratit se bylo skutečně to poslední, co potřebovala.
Ulice se sice mírně stáčela vpravo, ale pořád ještě viděla bok pro ni nedobytné budovy, včetně hodin na věži, což byl jasný ukazatel směru, kterým se bude vracet.
Fajn, tak co teď? - rozhlédla se kolem sebe. Okolo zrovna procházela světlovlasá žena v tmavém kostýmku a za ruku vedla černovlasého chlapce, který mohl být asi stejně starý jako ona. - Měl černé kalhoty, hábit s modrou podšívkou a pod ním modrou košili ze stejné látky, jako byly její šaty. Asi klučičí stejnokroj - napadlo ji.
Žena se zastavila před obchodem s knihami, nahlížela do výlohy a po chvilce kluka pustila a pohladila ho po hlavě.
"Počkej tady, zlatíčko. - Já se hned vrátím," zaslechla ji Nefas říct, než vstoupila do knihkupectví.
Konsternovaně zamrkala a kdesi uvnitř ji píchl podivný osten závisti. - Ji nikdy nikdo za ruku nevodil ani jí neříkal zlatíčko. Na druhou stranu - otázkou bylo, jestli by o to ve svém věku vůbec stála.
Navíc měl kluk v puse ještě lízátko, což byla další věc, která podle jejího názoru příslušela mnohem mladším dětem.
I když - proč vlastně ne? - uchechtla se v duchu. Sladké je prý dobré na nervy… Mohla bych se ho zeptat, kde to cucátko koupil.
"Ahoj, já jsem Nefas," pozdravila ho a stoupla si před něj. "Taky jedeš zítra do školy?" zeptala se, ale chlapec nereagoval. Zdálo se, že ji vůbec nevidí - jako by koukal někam skrz ni.
"Slyšíš mě?" zamávala mu rukou před obličejem, ale bez úspěchu. Zakabonila se a poodstoupila od něj. "No tak nic, no. - Nenech se rušit."
Vracela se pomalu uličkou zpátky a cestou se po něm ještě několikrát ohlédla. Ježiši, ten je divnej… - zavrtěla hlavou, když viděla, že se od té chvíle ještě ani nepohnul.
Snažila se prohlížet výlohy a moc o něm nepřemýšlet, a když procházela kolem obchodu s drobnými zvířátky, napadlo ji, že to by mohlo být ideální místo na rozptýlení myšlenek, a vstoupila dovnitř; Byl to malinký zašedlý krámek, který byl všude, kam se podívala, obložený klíckami, akvárii, terárii a různými bednami, a všechny byly plné zvířat. Vrhla se ty, které byly nejblíž, a zaujatě si prohlížela malé chlupaté cosi s černým čumáčkem a malými oušky. - Cedulku s názvem a cenou hledala marně.
Hm - tady to zřejmě chodí všude podobně… - pomyslela si s úšklebkem, přesunula se k několika vedlejším akváriím, ve kterých plavaly různobarevné ryby, a nenápadně přitom vytáhla z váčku několik perel a strčila si je do kapsy.
"Mazlíčka?" objevil se jí najednou za zády mladý prodavač. - Měl dlouhé umaštěné vlasy, které mu sahaly až do půli zad, všude na čele uhry, modré oči a v nich neuvěřitelně malinké zorničky.
Nefas sebou trochu cukla a o krok couvla. Někteří upíři vypadali po ránu podobně a ona z vlastní zkušenosti věděla, že je lepší držet se od nich dál.
"No, snad se mě nebojíš?" chytil ji za rameno a vedl k několika dalším bednám. "Žabičku?" otázal se s přihlouplým úsměvem.
Nefas se podívala na několik ropuch sedících před ní a nakrčila nos. - Žáby nesnášela. Michael ji kdysi donutil jednu takovou pitvat. Týden s ním pak nemluvila.
"Fuj! - To ne."
"Tak, v tom případě…," zvedl se, vzal ji za ruku a táhl ji někam dozadu, "…tady mám něco speciálního," dodal a vytáhl zpod pultu malou krabičku a otevřel ji. Nefas zvědavě nakoukla dovnitř. - Na dně ležel malinkatý hádeček s modrými a černými proužky. Byl smotaný do klubíčka a spokojeně spal.
"Ten je hezoučký," usmála se a strčila do krabičky prst, aby si ho pohladila.
"Chtěla bys ho?"
Nefas se zamyslela. - Vlastní zvíře nikdy neměla. Nemuselo by to být špatné. "Ale… já mám málo. - Přišla jsem se spíš podívat," přiznala neochotně.
"Kolik máš?" zeptal se a odhrnul si z obličeje jeden slepený pramen. Nefas zvedla svůj váček do výšky, aby na něj viděl, ale než stihla cokoliv říct, hrábl po něm a strčil jí do ruky krabičku.
"To stačí. - A teď už běž!" vyháněl ji najednou a nervózně se rozhlížel na všechny strany.
"Ale... já nevím, jestli ho chci... " vyhrkla Nefas zmateně a loupala očima po zabaveném váčku. - Ani netušila, kolik v něm vlastně bylo.
"Ale to víš, že chceš. - Je to mazel," uchechtl se a popostrkoval ji od pultu. Nefas se jeho náhlá změna chování zdála krajně podezřelá, ale on byl vlastně celý tak trochu mimo, tak co se bude starat. - Usmála se na modročerné klubíčko ve své ruce. Zřejmě právě dostala nového kamaráda.
"Tak, běž už," popoháněl ji prodavač. "Slyšíš? Zmiz mi odsud!"
Nefas sebou vyplašeně trhla a rozeběhla se k východu. Když vyletěla ze dveří, stihla udělat jeden krok doleva, a než zaregistrovala černou pohyblivou skálu, letěla dobrý metr dozadu a přistála na zadku. Krabička s hadem skončila o další kus dál a perly, které měla volně v kapse, se jí rozsypaly do písku.
"Zatraceně, koukej na cestu! - Jsi slepá nebo co?" zanadávala černá hmota.
"Jauvajs, do pytle!" zaklela Nefas, otočila se na všechny čtyři a honem se natáhla po zvířátku, aby zkontrolovala, jestli ten pád přežil. Zdálo se, že ano, ale už rozhodně nespal. - Modré korálkové oči na ni rozzlobeně vykukovaly zpod krabičky, která se otočila dnem vzhůru a uvězila tak svého malého obyvatele.
"Když do někoho vrazíte, měla byste se alespoň omluvit, madam!" hřměla ta věc nad ní.
Nefas pootočila hlavu jeho směrem; Byl to chlap jak hora - do výšky dobré dva metry, černé kratší vlasy a ve tváři třídenní strniště. Kdyby se nad ní zrovna netyčil jako bůh pomsty, bývala by se mu snad i omluvila. Jenomže ona už toho měla za dnešek právě tak akorát. - K radnímu ji nepustili, neustále ji odněkud vyhánějí a ještě si na ní bude takový nějaký chladit žáhu... - Vstala z té nedůstojné pozice, zkřížila ruce na prsou a bojovně povytáhla bradu. "No tak pardon! Hrnete se jako buldozer."
"Prosím?!" zeptal se nevěřícně.
"Říkám, že se hrnete jak buldozer a ještě se plížíte kolem stěn. VY byste se měl omluvit. Ostatně byla jsem to JÁ, kdo přistál na zadku. Vy se zdáte být nepoškozen."
"Vy jedna malá, drzá…" sehnul se k ní hrozivě. "…jak se vlastně jmenujete? Vás neznám."
"Nefas," odpověděla už trochu klidněji a sebrala konečně ze země svého hada.
"Skutečně?" povytáhl obočí, narovnal se a zkřížil paže. "A to je vše, čím vás rodiče obdarovali, nebo vám vedle slušného vychování také nedali ani příjmení?"
"Ehm - Cooperová," odpověděla po chvilce přemýšlení a sehnula se, aby posbírala rozházené perly.
Čekala další poznámku na svou adresu, ale muž před ní nemluvil, nehýbal se, a dokonce se zdálo, že snad ani nedýchá.
"Je vám dobře?" zeptala se a prohlížela si ho s povytaženým obočím.
"Jistě," oklepal se po chvilce. "Ukažte, pomůžu vám s tím," přetékal z ničeho nic ochotou. Vzal jí z ruky krabičku, vytáhl wirgamu, a jedním mávnutím srovnal všechny perly dovnitř.
"Proč to vlastně nosíte takhle - " zasekl se v půlce věty a zíral na modročerný provázek v její ruce. Najednou po hadovi hrábl, chytil ho za malou hlavičkou a zvedl výšky, kde si ho nevěřícně prohlížel.
"Hej, vraťte mi ho!" vykřikla Nefas a natahovala se po něm, ale chlap nevypadal, že by jí ho hodlal vrátit. Držel vrtícího se a syčícího tvorečka za krk a mračil se na něj.
"Máte vy vůbec tušení, co je tohle zač?" pootočil hlavu směrem k Nefas.
"Jestli mi ho rozmačkáte, ani to nezjistím," rozčilovala se. "Vraťte mi ho - je můj!"
Z ničeho nic se jim za zády se smíchem ozvalo: "Proboha živého, Cassiusi, pusť to nebohé zvíře."
Muž se otočil po hlase a Nefas využila jeho vteřinového zaváhání a stáhla si hádka zpátky. Ochranitelsky si ho přitiskla na hrudník a o krok couvla.
"A jéje," uchechtla se žena, která je vyrušila. Byla to ta, kterou Nefas před chvílí viděla s tím podivným klukem před knihkupectvím. "Albert už nám tady zase prodává podpulťáčky... Zřejmě tu už dlouho neměl kontrolu."
"Julie...," protočil muž před ní oči. "Jak ty to děláš, že se pokaždé objevíš tam, kde tě vůbec není třeba?"
"Intuice..." usmála se žena v kostýmku. "A nerozčiluj se tolik, je to ještě mládě."
"Každé mládě jednou vyroste..." pronesl v odpověď a zadíval se někam za Nefas. Ta se otočila po směru jeho pohledu a uviděla ženinu chybějící polovinu. - Kluk stojící u nedaleké zdi, kam ho nejspíš žena před minutou zaparkovala, stále ještě mechanicky cumlal a nehybně zíral do stěny před sebou, jako by to byla ta nejzajímavější věc pod sluncem.
Muž, o odstín bledší než před chvilkou, zaměřil svoji pozornost zpátky na Nefas a malý kousek ocásku, který jí vykukoval z dlaně. "Dělejte, jak myslíte, slečno. - Ale doporučoval bych vám pořídit si nějakou literaturu. Tedy - pokud se chcete dožít příštích narozenin."
Nefas zmateně zamrkala, ale muž se k dalšímu vysvětlování neměl. - Jen pokynul hlavou směrem k ženě a se zdvořilým "Omluvte mě" odkráčel směrem k náměstí.
Nefas ještě chvilku pozorovala jeho vzdalující se záda, a pak se otočila na ženu vedle sebe. "Ehm - Co je na tom hadovi špatného?"
"Špatného nic," usmála se, "jen je smrtelně jedovatý."
Nefas vytřeštila oči a odtáhla si hada od hrudníku, na kterém doteď spokojeně odpočíval.
"Nebojte se. Je to ještě miminko - neublíží vám," pronesla žena a vzala si ho do ruky. "Do půl roku je jeho kousnutí naprosto neškodné, a když se mu budete věnovat a vycvičíte ho, tak pro vás nebude nebezpečný ani v dospělosti."
"Víte to jistě?"
"Manžel se na podobné potvůrky specializuje. - Můžete být úplně v klidu," odpověděla a hada jí vrátila. "Omotejte si ho kolem zápěstí. - Bude se mu tam líbit a rychleji si na vás zvykne."
Nefas kývla, strčila si krabičku s perlami do kapsy a pak udělala, co jí žena poradila. - Hádek se skutečně zdál na ruce spokojený a navíc vypadal jako dvoubarevný náramek.
"A kdo byl, prosím vás, tamten?" hodila Nefas hlavou někam za sebe.
Tentokrát vykulila oči žena a pak se hlasitě rozesmála. "Cože?"
"No... ten pán," vysvětlovala Nefas a podívala se směrem, kam muž odešel. Když ho ale uviděla, zarazila se. - Chlap stál u boční zdi nějakého domu, a i když na tu dálku nebylo vidět, s čím si to tam hraje, výsledek vidět byl. - Ve zdi se objevilo něco jako dveře, které se začaly pomalu odsouvat do strany a vytvářet tak průchozí otvor. Nefas stačilo jen malinko pozvednout oči a ve vteřině věděla, co přesně je tohle za budovu.
No, sakra... Tam snad dneska dávají něco zadarmo...
"Promiňte!" vyhrkla v rychlosti směrem k ženě a rozeběhla se ulicí. Muž už sice procházel dovnitř, ale pořád byla šance, že pokud sebou hodí, mohla by to stihnout.
Byla od zdi nějakých dvacet kroků, když se dveře začaly pomalu posouvat zpátky. Nefas přidala na rychlosti a těch několik zbylých metrů doslova vysprintovala. U stěny smykem zabrzdila a v pádu strčila na poslední chvíli nohu do zavírající se zdi.
Dveře se jí kupodivu nepokusily nohu rozdrtit, ale k její úlevě se začaly znovu otevírat. Nefas v rychlosti vstala a protáhla se dovnitř do tmavé chodby, kde si sedla na zem a uklidňovala protestující plíce.
"Promiň," špitla směrem k hádkovi na své ruce. "Nemám tě ještě ani půl hodiny a už jsem s tebou dvakrát praštila o zem."
Když se Nefas trochu vydýchala, rozhlédla se po úzké chodbě; Nebyla dlouhá. Po stěnách bylo rozmístěno několik loučí, které v jinak tmavé chodbě vytvářely mdlé světlo. Muž, který sem vstoupil před ní, už byl pryč, což bylo pro tuto chvíli dobře, ale pro události budoucí by bylo lepší pokusit se ho najít. - Jestli totiž šel tam, kam se Nefas domnívala, dovede ji tam.
Vstala ze země a rychlou chůzí se vydala do útrob budovy. Další chodba vedla vpravo a na jejím konci bylo schodiště vedoucí o patro výš. Když vystoupala nahoru a prošla ještě jednou chodbou, která pro změnu směřovala vlevo, ocitla se v poměrně prostorné hale, která se rozdělovala na několik dalších chodeb a schodišť, a aby bylo ještě hůř, bylo v ní poměrně živo.
Nefas se pokusila splynout se stěnou za sebou a rozhlížela se po cedulích nebo jiné nápovědě, kudy dál. Místo cedule však zahlédla na vrcholku jedněch schodů černý hábit včetně části jeho mizejícího majitele. - Rozeběhla se halou, snažila se do nikoho nevrazit, aby na sebe nepoutala zbytečnou pozornost, a během několika málo vteřin byla nahoře. Černovlasý muž už byl sice zase pryč, ale odsud naštěstí vedla jen jedna cesta, a když jí proběhla, zahlédla ho zatáčet někam vpravo a po chvilce stoupat po dalších schodech. Nechala se jím takhle vést ještě několik dalších pater a celou cestu se snažila nejen udržet jeho ostré tempo, ale také se na případné kolemjdoucí usmívat jako nevinnost sama. Naštěstí čím dál od haly byla, tím méně jich potkávala.
V další, už asi stopadesáté, chodbě muž proplul skleněnými dveřmi a minul jakousi vznešeně vypadající delegaci, která netrpělivě posedávala na rozestavěných židlích. Stejně bez povšimnutí minul i postarší ženu za dlouhým mramorovým pultem, která se ho sice pokoušela zastavit, ale její pokus se dal označit spíše za symbolický, a bez zaklepání a podobných formalit rozrazil mohutné dubové dveře, které za sebou opět hlasitě zabouchl.
Nefas se přikrčila u zdi, zhluboka vydechla a rozhlédla se kolem; Kromě sekretářky a delegace v chodbě nikdo nebyl a z nich si jí naštěstí nikdo nevšímal. U otevřených skleněných dveří visela cedule s nějakým zlatým nápisem. Nefas kousek popolezla, a když se dostala tak blízko, aby si ji mohla přečíst, zaradovala se - její tušení se potrvdilo. - Na ceduli stálo: MARCUS GOODWORTH - strážce jednotné gjorkské společnosti, předseda nejvyšší rady.
Zrovna když se začala zaobírat myšlenkou, kam by si mohla zalézt a počkat, až odtamtud ten chlap zmizí, se dveře opět otevřely. Neobjevil se v nich ovšem muž, nýbrž profesorka Walkerová. Nefas tiše zavyla a zajela za jeden z květináčů, stojících u zdi.
"... proberete. Jak se zdá, mě už tady není potřeba," pronesla Walkerová někam za sebe a vykročila ze dveří. Za ní stál tmavovlasý muž, kterého sem Nefas sledovala a z nějakého neznámého důvodu se zdálo, že se nachází ve stavu značné vytočenosti. Nefas sedící za kytkou, byla v tu chvíli skutečně ráda, že jeho vztek tentokrát není namířený proti ní.
"Tvoje dedukce, drahá Amando, je naprosto správná," ozval se. "Ostatně jako vždy."
Profesorka byla sice teď otočená zády, takže Nefas neviděla, jak se tváří, ale podle toho, jak si dala ruce v bok, to asi nebylo nic pěkného.
"Už ti někdy někdo řekl, že se chováš jako hulvát, Cassiusi?"
"Jsi první. - Až se vás sejde víc, zamyslím se nad sebou," odpověděl a zabouchl jí dveře před nosem, až ucukla.
Nefas spadla brada a musela si zakrýt pusu, aby nevyprskla. To, že by místo chechtání, měla radši zmizet, protože je tu jen jeden východ a Walkerová tedy musí zákonitě projít kolem ní, si uvědomila až příliš pozdě. - Profesorka se otočila, udělala několik kroků a v půli dalšího se zarazila, pohled upřený k zelené rostlině. Nefas zamrzl úsměv a nasucho polkla.
A kruci...
Než se stačila narovnat, byla Walkerová u ní. "Slečno Cooperová,... " začala, když se před ní postavila. "...já jsem tedy skutečně tušila, že byste mi tady mohla trochu bloudit, ale že se vám to podaří až takhle... "
Nefas otevírala a zavírala ústa jako kapr. "É...Já jsem - "
"Zabloudila," skočila jí profesorka do výmluv a tvářila se tak, že Nefas usoudila, že jakákoliv jiná odpověď, než kladná, je špatná odpověď.
"Ano, zabloudila," kývla tedy nakonec.
Walkerová ji vzala za rameno a beze slov ji odváděla pryč. Nefas si povzdechla, ale neprotestovala - beztak by to nemělo význam. V duchu si vynadala, že nemohla být opatrnější. - Dostane se až sem, a pak se nechá takhle hloupě chytit.
Stále v tichosti, prošly bludištěm chodeb a o několik pater níž se Nefas odvážila zeptat: "Ehm - paní profesorko, kdo byl ten pán? - Tamten?"
"Cassius Ater - profesor a strážce prayské vesnice," odpověděla Walkerová.
Nefas se zatmělo před očima a zalapala po dechu. Profesorka se po ní podívala se zdvihnutým obočím, ale ona se k vysvětlení nějak nemohla donutit. Jediné, co se jí momentálně honilo hlavou, bylo to, že ho ani ne před půl hodinou nazvala buldozerem a málem se s ním poprala o hada.
"Prosím vás, co přesně znamená - strážce prayské vesnice?" zeptala se přiškrceně, když prošly vstupní halou.
"Každá vesnice má ve škole svého strážce, který má studenty z daného rodu na starost. - V případě potíží, je to první osoba, na kterou se budete obracet."
Výborně... - proletělo Nefas hlavou a pro jistotu už se na nic dalšího neptala. Walkerová ji dovedla do hostince a přede dveřmi pokoje se s ní rozloučila: "Tady už nezabloudíte. Dobře se vyspěte a zítra se tu zastavím kolem osmé. Požádám ještě dole, aby vám sem ráno nechali přinést snídani. Ale hlavně zkuste nezaspat, měla byste si ještě stihnout zabalit."
"Dobrou noc," kývla Nefas, vylovila z kapsy klíč a zapadla do pokoje. Cítila se neskutečně unaveně. - Takhle náročný den nepamatovala.
Až teď si všimla, že venku za oknem už se šeří. Zřejmě i bariéra uznala, že je nejvyšší čas jít si lehnout.
V akvárku na stole plavala fosforeskující ryba a dělala v pokoji mdlé světlo - Asi něco jako lampička. Doufám, že ji nebudu muset vzít po hlavě, aby zhasla - proběhlo Nefas hlavou.
Plácla sebou na postel a za zavřenýma očima se jí honily rozmazané obrazy všech věcí, které dneska viděla. Ale nejvíc přemýšlela o tom, že je tady sotva pár hodin a už se jí podařilo naštvat dva profesory. - Úctyhodný výkon... Aniž by se namáhala svlékáním, jenom se posunula, hodila přes sebe deku a během minuty usnula.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 P. D. P. D. | Web | 3. prosince 2011 v 2:35 | Reagovat

tak dočteno. ty jsi k ní krutá :D jí se tam konečně podaří dostat - a jako by se nestalo... :D
(dveře - otevřely)

2 colleenuw colleenuw | Web | 3. prosince 2011 v 7:03 | Reagovat

Já vím, že jsem :-D a ty mimochodem taky :-D  Samozřejmě, že se dveře otevřely, ale ta druhá ranní se musí někde podepsat...No co, ale spoň si všichni v klidu přečtou, že jsem úplně blbá. (Ale býval by stačil jemnější náznak - něco jako: "Drahoušku, máš tam chybičku, sedmý řádek od spoda, přečti si to po sobě..." :-D

3 P. D. P. D. | Web | 3. prosince 2011 v 11:34 | Reagovat

jako že mám o půl třetí v noci něco počítat????
tak mi komentář smaž a já to dopočítám... :D

4 colleenuw colleenuw | Web | 3. prosince 2011 v 12:10 | Reagovat

Vtípek, no :-D

5 Abigail Abigail | Web | 12. prosince 2011 v 11:36 | Reagovat

Mně se to líbí :D Pobavila jsem se, Nefas má skvělý myšlenkový pochody xD
A Cassius mi přijde jako ohromnej sympaťak xD Až přijdu ze školy tak se vrhnu určitě ještě na čtvrtou kapitolku, ale měla bys sem určitě přidat další :D Když už to budu mít přečtený... ;)

6 colleen colleen | Web | 12. prosince 2011 v 13:42 | Reagovat

Děkuju. Jsem moc ráda, že se líbí :-)

7 Abigail Abigail | Web | 12. června 2012 v 12:15 | Reagovat

No vidíš, nemám ji v tištěný formě, ale rozhodla jsem se si to opět osvěžit. Hledala jsem jméno Atieho :D Prostě ten učitel je skvěl.
A jak si to tak čtu tady kousek - "Nefas má skvělý myšlenkový pochody." Souhlasím sama se sebou :D
"No sakra...tam snad dávaj dneska něco zadarmo." :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama