6. kapitola 1/2

12. prosince 2011 v 11:22 |  Gjorkové - Tajemství minulosti
Po náročném týdnu jsem se konečně dostala k počítači, tak přidávám další. :-)
Bohužel ji opět musím rozdělit.




DO PEKLA


Ráno se Nefas probudila velice brzy. Její dvě spolubydlící spokojeně spaly ve svých postelích a všude bylo naprosté ticho.
Vstala, vzala si jeden z připravených ručníků a vydala se navštívit sprchy. Když vykonala všechny hygienické potřeby, vyšla z budovy a viděla, jak kolem vyhaslého ohniště zrovna procházejí pánové Higgins a Packard.
Podívali se po ní pohledem, ze kterého jí zamrazilo i na palcích u nohy.
To není dobré… - pomyslela si a nasucho polkla.
Je jim minimálně 16. Jestli se rozhodnou, že představuju pro vesnici nebezpečí, moc toho ze mě nezbyde.
V ložnici se převlékla do čistého oblečení, vylovila Selii z ulity a s předstihem odešla na snídani a najít profesora.
U jídelny potkala buclatou strážkyni Maureeků, která se právě snažila vysvětlit jednomu ze svých studentů, že ve středu v 11:00 opravdu nemůže být na dvou hodinách současně.
Když se nešťastný chlapec odšoural na snídani, Nefas ji pozdravila.
"Dobrý den, prosím vás nevíte, kde bych našla profesora Atera?"
"Dobré ráno, slečno Cooperová," odvětila žena mile. "Vy jste nebyla včera na večeři, že?"
Nefas sklopila oči i uši a kývla. "Já jsem...totiž - "
"To se stane. Ale tady byste na něj čekala marně - profesor Ater na snídaně nechodí. Běžte dovnitř, do školy - vpravo, na konec chodby a po schodech o patro výš. První dveře po pravé straně," popsala jí cestu a přívětivě se usmála.
"Děkuju," řekla Nefas a rozeběhla se ke škole.
U vchodu se zastavila a trochu nejistě nakoukla dovnitř. Chodbu osvětlovaly rybí lampy visící ze stěn. Ze stropu a sem tam i ze země vyrůstaly dlouhé šedivé krápníky a tvořily tak zvláštní dekoraci. O stěnách se dalo říct vše, jen ne to, že jsou fádní a rovné. Byly hrbolaté, šedivo-bílo-hnědé a v nepravidelných intervalech v nich zely díry místo oken.
Při bližším ohledání Nefas spatřila, že na pár vlhčích místech bují nejspíš nějaká podřadná forma života.
Fůůj, - zašklebila se a odstoupila od zdi.
Celkový dojem byl ale svým způsobem zvláštně hezký. Chodby se stáčely - jedna vlevo a druhá vpravo, takže nebylo vidět na konec.
Vydala se podle instrukcí po té vpravo. Vede to kolem dokola - to jsem zvědavá, jak budu v kruhu hledat konec, - pomyslela si po několika minutách ostřejší chůze.
Po několika dalších metrech, ale skutečně narazila na široké točité schody. Vystoupala do patra a po chvilce našla i kýžené dveře. Sevřel se jí žaludek.
Jestli ho vzbudím, sežere mě i přes své předsevzetí nesnídat, - pomyslela si a s bušícím srdcem zaklepala. Nic se nedělo. Už chtěla odejít, když se dveře otevřely tak prudce, že téměř nadskočila.
Profesor Ater, jen v černé košili s dlouhým rukávem a kalhotách, se skutečně tvářil jako právě probuzený lední medvěd. Když ale zaostřil na příchozí Nefas, založil si ruce na prsou, ležérně se opřel o futra a na tváři se mu rozlil nehezký úsměv.
"Ale - slečna se přeci jen rozhodla zapojit do výuky?"
"Pane... já... omlouvám se... usnula jsem... totiž, ještě jsem si nezvykla být celý den vzhůru," koktala a šourala se k němu v očekávání všech druhů fyzického násilí. Ale Ater jen svěsil ruce podél těla, odlepil se od dveřního rámu a řekl zcela odlišným tónem: "Ach, váš biorytmus. Zapomněl jsem."
Nefas překvapeně zamrkala.
"Tady," podával jí kartičku s rozvrhem. "Zkuste si přes den nelehat. Kdybyste ale usínala vestoje, zastavte se za profesorkou Trewisovou, dá vám lektvar."
"Děkuju," hlesla šokovaně a sbírala se k odchodu.
"A mimochodem - měla byste se snažit zapojit do kolektivu a nedělat si zbytečné problémy," doporučil jí ještě a zavřel dveře.
Nefas konsternovaně zírala do místa, kde ještě před chvilkou stál. Nejen, že byla stále ještě naživu, ale dokonce nedostala ani pořádně vynadáno.
Ten chlap je neuvěřitelně nevypočitatelný. A má dobré rady - Začleň se do kolektivu! odfrkla si pro sebe a vydala se na zpáteční cestu.

Došla do jídelny a posadila se opět na kraj, kde byla poslední dvě volná místa.
Se divím, že vůbec smím sedět u stolu. Mohla bych třeba jíst na zemi, nebo v nějaké pěkné vypolstrované kóji pro nebezpečné šílence, - pomyslela si nakvašeně a vzala si koblihu, která ležela nejblíže.
Po snídani si došla do ložnice pro knihy. Podle rozvrhu měla mít Runy, Elementární magii a Historii Gjorkského národa a po obědě ještě Lektvary.
Nebudu se ptát, kde to je. Půjdu dřív a najdu si to sama, - rozhodla se.
Vzala si tedy vše potřebné a s předstihem vyrazila do školy.
Jak moc se mýlila, zjistila během 30 minut, kdy prošla půl školy, ale povedlo se jí tak maximálně úspěšně se ztratit.
"Sakra! K tomuhle bludišti by měli dávat i mapu zdarma," brblala si pro sebe, když už podruhé procházela tou samou chodbou. Zatočila ke schodům vedoucím do dalšího patra a málem se srazila s ředitelkou, která právě scházela dolů.
"Slečno Cooperová, copak tady děláte?" vydechla ředitelka překvapeně.
"Promiňte, já... hledám učebnu a... zabloudila jsem," přiznala se Nefas kajícně.
"A proč jste se nezeptala starších spolužáků?"
Nefas jen něco nesrozumitelného zahuhlala a sklopila hlavu.
"Hm - no dobrá, nechme to být. Jakou učebnu hledáte?"
"Runy," odpověděla Nefas a pohlédla zpět na ředitelku. Nezdálo se, že by se zlobila. Vypadala spíš... ustaraně.
"Tak to jdete správně. O patro výš a chodbou vlevo. Jsou to asi páté dveře po pravé straně. Ale pospěšte si - hodina už začala," navedla ji ředitelka a ustoupila, aby mohla projít.
Nefas jí poděkovala a vyběhla do schodů. Proletěla chodbou a zhruba v polovině, skutečně našla dveře s cedulkou STARODÁVNÉ RUNY.
Snažila se uklidnit svůj dech a opatrně otevřela. V místnosti neurčitého tvaru už byli rozesazeni v lavicích všichni žáci prvního ročníku a u katedry, která byla bokem ke dveřím, stála mírně rozevlátá profesorka s dlouhými vlasy slámové barvy a zaujatě vykládala látku.
Byla natolik zabraná do vlastního výkladu, že se zdálo, že si Nefas vůbec nevšimla. Ta v tichosti zajela do nejbližší volné lavice a předstírala neviditelnost. Spolužákům ale bohužel její pozdní příchod neušel a šklebili se na ni ze všech stran. Snažila se, si jich nevšímat a raději poslouchat učitelku.
Látka to byla bezpochyby zajímavá, ale profesorka se zřejmě nacházela na zcela jiné úrovni vnímání. - Její výklad byl natolik vášnivě nadšený, až se chvílemi zdálo, že se ocitá úplně mimo realitu. Nefas si po půl hodině pomyslela, že kdyby se polovina třídy zvedla, patrně by to ani nezaregistrovala.


Po skončení hodiny se všichni začali valit ven a několik spolužáků do Nefas strčilo. Snažila se co nejrychleji si sbalit věci, aby mohla jít za nimi a zase nezabloudila, jenomže holka z Nagathanu, s blond vlasy po ramena, jí zastoupila cestu.
"Copak, snad jsi nezaspinkala?" zatrylkovala posměšně.
"Uhni mi, ráda bych šla ven," odpověděla jí Nefas a zúžila oči. Za ní stáli minimálně tři nebo čtyři další nagathanští prváci. Nebyl to příjemný pocit, mít je za zády.
"Ale, snad se nebojíš, že by ti utekli? Blbé, když se nemáš koho zeptat na cestu, viď?" nedala si pokoj, na tváři připevněný posměšný škleb. Nefas měla sto chutí jí jednu vrazit a smáznout jí z obličeje ten přiblblý úsměv.
"Říkám ti, uhni!"
"Nebo co?"
"Nebo tě kousnu," vyprskla Nefas.
Holce zmizela z obličeje veškerá barva a vytřeštila oči. Nefas okamžitě využila její zkamenělosti, odstrčila ji a vyběhla na chodbu.
Všichni prváci už byli samozřejmě pryč. Měla neskutečný vztek. Nána jedna!! - zanadávala v duchu, ale musela jednat. Další pozdní příchod už by jí neprošel. Kousla se do jazyka a chytila prvního prayského kluka, kterého potkala.
"Učebna Elementů? - Prosím!" dodala ještě a hodila nešťastný pohled zpátky, odkud přišla. Nagathanská čtveřice už mezitím vyšla ze dveří. Kluk otočil hlavu za sebe a pak ji chytil za loket. "Pojď."
Dotáhl ji k nejbližším schodům a řekl: "Dvě patra dolů a doprava."
Rozeběhla se udaným směrem a stihla to jen tak tak. Naopak podařená čtveřice to od profesorky s přísným uzlem docela schytala.
Tohle bude zřejmě jiné kafe, než ta rozevlátá runa. Ale dobře jim tak, - pomyslela si Nefas


Celý den v podstatě probíhal v podobném duchu. Spolužáci do ní omylem strkali nebo měli hloupé připomínky a odpoledne dokonce našla v batohu jakousi odpornost, která vypouštěla zelený sliz, takže obědovou pauzu strávila čištěním svých knih.
Jinak samotné předměty na ni působily zajímavě a učitelé vesměs sympaticky. Dobrácká strážkyně Maureeků, profesorka Trewisová, dokonce vypadala, že by jim odpustila, i kdyby po sobě házeli lektvarovými přísadami. Naproti tomu profesorka Calwenová měla přísný nejenom uzel a nesnesla sebemenší hluk, ale alespoň nikomu nenadržovala tak, jako profesor Stears s mrožím knírem. Ten své nagathanské mazlíky, doslova zbožňoval.
Prodírala se chodbou po poslední hodině lektvarů, s jasným cílem vypařit se a zalézt si do nejbližší nory, když v tom do ní opět někdo strčil, že to málem neustála.
Po celém dni toho už měla plné zuby a byla v silném pokušení vylít si na něm vztek. V dálce ale zahlédla siluetu profesora Atera, takže se nakonec ovládla a s předsevzetím nedělat si zbytečné problémy pokračovala v cestě.
"Hej! Když do někoho vrazíš, měla by ses snad omluvit, ne?" hulákal za ní kluk. Dělala, že neslyší, ale najednou ji chytil za rameno a prudce otočil.
"Nechte naše prváky být!" rozkřikl se najednou povědomý hlas, a na scénu se vecpal předseda Packard. Hrubě odstrčil nagathanského čtvrťáka a změřil si ho nepřátelským pohledem.
"Nemáš sestru? Taky prvák, hm?"
Student lehce zčervenal a chtěl něco odseknout, ale najednou vedle Packarda stál i Higgins a Nefas si připadala jako v kleštích.
"Hele, Jeffers, dobrotivý Neptune. Tvoje mamka dělá v radě, že? Otec se o ní jednou zmiňoval - uklízečka..." rozchechtal se Higgins a kluk hleděl, kde nechal tesař díru.
"V pořádku, maličká?" zeptal se Packard a usmál se. Nebyl to hezký úsměv a Nefas začínala být nervózní.
"Jo, dobrý. Já už půjdu," přitakala a snažila se někam rychle uklidit. Ale pánové ji vmáčkli mezi sebe.
"Ale jdi…doprovodíme tě. - Neměla by ses tu potulovat sama. Ještě se ti něco stane," začal Higgins a směroval ji na druhou stranu, než byl východ.
"To víš, prváci to tady mají vždycky těžší. Musíme tě trochu ohlídat, když jsi teď naše."
"Tak, tak, Carl má pravdu, maličká," souhlasil Packard. "Měla bys zůstávat s námi, když jdeš mimo vesnici. Pohlídáme ti záda," zamrkal.
Sestupovali kamsi a Nefas se pomalu zmocňovala panika. Zjevně měli namířeno mimo dosah kohokoliv.
"Já... jsem chtěla jít, ale do pokoje," zkusila.
"Nóó, to je taková zkratka…" protáhl Higgins. Byli už v půli jakési chodby.
To není dobré, - pomyslela si Nefas. Měla stažený žaludek a po páteři jí stékala kapička potu.
Prudce se otočila, vysmekla se jim a dala se do běhu. Neudělala ale ani dva kroky, když ji jeden z nich chytil za batoh a stáhl dolů. Stihla si dát pod sebe ruce, ale náraz o zem byl stejně tak prudký, až jí cvakla čelist. Zatmělo se jí před očima a v ústech ucítila kovovou pachuť. Musela si prokousnout ret.
"Ale, ale, ono by to chtělo utíkat," zachechtal se Higgins. Sevřeli jí ruce a vytáhli ji na nohy.
"Pusťte mě!" začala kolem sebe kopat a házet, ve snaze vykroutit se z jejich sevření. "Pomóc! Pusťte mě!"
"Tó víš, že jo…" vysmíval se jí.
"Prosíím!" zakňourala už zoufale, ale bez úspěchu.
Lapala po dechu a z posledních sil vykopla obě nohy před sebe. Trefila Higginse přímo do slabin. Ten zavyl a šel do kolen, ale Packard strhnul Nefas na zem a zaklekl ji.
"Pomó….mvmm" zacpal jí pusu dlaní a druhou jí držel obě ruce. Higgins, který už se vzpamatoval, si nad ni stoupl.
"Tak ono by se to chtělo i prát," řekl a zhluboka oddechoval.
Nefas třeštěla hlava, kterou to vzala o zem, pálil jí sedřený loket a měla vyhrnutou sukni až do pasu. Ještě sebou zkusila párkrát hodit, ale bylo to marné. Po tváři se jí koulely slzy bolesti, ponížení a bezmoci.
Higgins se nad ní sklonil a ke krku jí položil špičku hůlky. "Tak, teď mě dobře poslouchej, holčičko," začal. "Nevím, co jsi zač. Ale my jsme tady proto, abysme zajistili klidný spánek lidem v naší vesnici. A mně se zdá, že včera moc klidně nespali, co řikáš, Time?" zeptal se Packarda, který kývnul.
"Takže, opovaž se někdy někomu vyhrožovat kousnutím, nebo se na někoho jenom křivě podívat. Je ti to jasné?" zavrčel výhrůžně.
"Sss, někdo jde!" sykl Packard, zvedl se z ní a spolu s Higginsem ji chytili za paže a smýkli s ní za první roh.
"Zkus ceknout!" zasyčel ještě a oba zmizeli.
Nefas seděla na zemi schoulená do klubíčka a kousala se do ruky, aby nebyly slyšet její vzlyky. Ani ona netoužila po tom, aby ji takhle někdo našel.
Poslouchala dvoje vzdalující se a jedny přibližující se kroky.
"Pánové?" promluvil profesor Ater.
"Dobré odpoledne, pane," odpověděl Higgins.
"Děje se něco? Slyšel jsem hluk."
"Ne, pane. Vše v nejlepším pořádku. Nikdo cizí tady není."
"Pánové, já vás varuji! Jestli se…" syčel Ater, ale Nefas v tu chvíli přestala rozhovor vnímat. Najednou pochopila skutečný význam jeho včerejších slov.
Oni to mají dovolené! Panebože - propadla jsem se do pekla…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama