6. kapitola 2/2

12. prosince 2011 v 11:23 |  Gjorkové - Tajemství minulosti
.


Doploužila se k malému jezírku na kraji pozemků. Netušila, jak dlouho seděla za tím rohem, ale nejspíš dost. Bariéra už značně ubrala na světle - šeřilo se.
Klekla si na břeh, v místech, kde nebyla voda pokrytá rostlinami a opláchla si napuchlý obličej.
Všechno ji bolelo, celá se klepala a pořád tomu nemohla uvěřit. - Ale no tak, vzpamatuj se! Slyšela jsi je. Dovolil jim mlátit tady lidi. Jenom u toho nesmí být nikdo cizí - hlavně aby si nepoškodil reputaci… Zmetek!
Příšerně ji bolela hlava. Sáhla si dozadu, jestli jí neteče krev, ale na ruce měla jen tu z odřeného zápěstí. Strčila je znovu do vody až po lokty. Ten pravý to schytal pěkně - pálilo to jako čert.
Posadila se a snažila se uklidnit. Možná bych mohla utéct… najít Mika a... a… Sakra. Takovou dálku, se nikdy nedostanu… - přemýšlela, co dělat. Takhle zoufalá se nikdy necítila. Dokonce ani u upírů ne, a to to nebylo bůhvíjak láskyplné místo.
Utřela si oči a mnula si naražené zápěstí, když najednou strnula.
Podívala se na ruku. "Selie!" vyhrkla šeptem. Had byl pryč. "Ježiši! - Ne, to ne…"
Prohlédla se celá, dívala se všude na zemi, ale nikde nic.
Musela tam zůstat! - blesklo jí a rozeběhla se. V rychlosti doběhla ke vchodu a zahnula do hlavní chodby. Oči měla znovu plné slz, že skoro neviděla na cestu, ale nevnímala to.
Nemyslela ani na bolest hlavy, pálení na plicích a píchání v boku. Musela ji najít. Potřebovala ji.
Měla jsem ji na ruce, když jsem spadla, - běželo jí hlavou, zatímco utíkala. Jestli je mrtvá - zabiju je!
Dosprintovala k chodbě, do které ji zatáhli, a snažila se popadnout dech.
Vešla dovnitř a opatrně našlapovala. Nevzpomínala si, jak daleko byli, a uvnitř nebylo vidět dál než na metr. Kromě pochodně na začátku, tam nebylo žádné světlo.
"Selie," zašeptala roztřeseným hlasem. Klekla si na kolena a rukama šátrala po zemi. "No tak, Selie! Ozvi se."
Lezla chodbou po čtyřech, až narazila na místo, kam ji strčili. Prohmatala roh i přilehlé okolí.
"Selie! Kde jsi? No tak, prosíím!" volala ji zoufale, ale bez výsledku.
"Sakra!" vykřikla a nešťastně si sedla na zadek. Přece ji nemohli připravit o jediného přítele, kterého tady měla… Rukama si objímala kolena a slzy jí máčely šaty. Už zase vnímala bolest hlavy, která se jí navíc začínala pěkně motat, a ještě se jí houpal žaludek.
Přes vlastní popotahování málem přeslechla zvuk, po kterém tolik toužila. - Z pravé strany se ozývalo slabé syčení. Zvedla hlavu a s nadějí zamžourala do tmy.
"Selie!" vykřikla radostně, když na zemi kousek od ní skutečně ležel černomodrý hádek.
"Není ti nic? Promiň, prosím tě, nezlob se," mluvila na ni, zatímco ji brala do ruky. Prozkoumala, jestli není zraněná, a přitiskla si ji k sobě.
"Pojď, vypadneme odsud."
Vydala se na cestu zpátky, ale dojít k jezírku jí trvalo ještě déle než předtím. Točila se jí hlava a chtělo se jí zvracet.
Schovala hada do batohu a lehla si na břeh do písku. Jenom na chvilku…
"Slečno Cooperová! Proberte se. Slyšíte mě?" mluvil na ni nějaký hlas z dálky. Pootevřela oči a viděla, jak se nad ní sklání rozmazaný obličej.
"Paní ředitelko! Probrala se," promluvil zase ten někdo. Žena.
Nefas příšerně třeštěla hlava. Měla pocit, jako by ji tam někdo vrazil obrovský střep a ještě s ním několikrát otočil. Ucítila teplou dlaň na svém čele.
"Má horečku."
"Nefas, slyšíte mě?" poznala ředitelku.
Kývla. Ne! To je špatný pohyb! - pomyslela si, když se pomyslné střepy zasunuly hlouběji.
"Jak je vám?"
"Hm - bolí mě hlava," zamumlala Nefas. Nad sebou viděla bílý strop a teď už i projasněnou tvář starší ženy s brýlemi a blond vlasy pod čepcem.
"Ehm - kde to jsem?"
"Jste na ošetřovně, máte otřes mozku. Pokuste se moc nehýbat a neusnout," řekla ta žena a starostlivě na ni hleděla.
"Nefas, vzpomenete si, co se vám stalo?" zeptala se ředitelka.
Vzpomenu, samozřejmě, že si vzpomenu. Jak bych mohla zapomenout… - pomyslela si, ale místo toho zachraptěla: "Ne - teď nevím - promiňte."
"Je unavená, zkusíme to zítra," řekla ošetřovatelka směrem k Veronové a odstoupily od lůžka. Slyšela, jak se spolu baví.
"Můžeme být rádi, že se vůbec probrala," pronesla ošetřovatelka a odmlčela se. "Dám jí lektvar na bolest, ale bude muset zůstat vzhůru - ještě alespoň pár hodin."
"Dobrá. Kam šel vlastně Cassius? Ráda bych s ním mluvila," zazněl hlas ředitelky.
"Netuším. Říkal, že si musí urychleně něco zařídit a vrátí se," opět ošetřovatelka.
Takže pán už tady byl… Skvělé. No - alespoň vidí plody své práce, - ušklíbla se Nefas v duchu.
Znovu se pokusila zaostřit na rozhovor kdesi u jejích nohou, ale hlasy se začínaly zase vzdalovat a měla pocit, jako by jí někdo na víčka pověsil olověná závaží.
"Ne ne ne, proberte se. Teď nemůžete spát," přiskočila k ní ošetřovatelka a lehce ji poplácala po tváři.
Někde napravo bouchly dveře. Pootočila hlavu tím směrem a hned si za to vynadala. - Špatný pohyb!
"Á - výborně. Už jsem tě chtěla dát shánět - probrala se," zaslechla hlas ředitelky. Zamžourala na příchozího. Ater! Ten… - pocítila obrovskou vlnu nenávisti. Zúžila oči a vložila do toho pohledu vše, co k němu momentálně cítila.
Zarazil se v chůzi a prohlížel si ji... soucitně?
Víš? To je dobře. Užij si to! - popřála mu v duchu a velice opatrně otočila hlavu zpátky.
"Musel jsem kvůli naléhavé záležitosti, paní ředitelko," řekl.
"Pojďme ke mně - ráda bych s tebou něco probrala," zaslechla ještě ředitelku a pak už jen vzdalující se kroky. Před obličejem se jí objevila ošetřovatelčina ruka s nějakou lahvičkou. "Posadím vás. Tohle vypijete - uleví se vám."
"Dobře," odpověděla Nefas a pokusila se nadzvednout. Nikdy by ji nenapadlo, kolik utrpení může způsobit tak jednoduchý pohyb.
Vypila hořkou nahnědlou tekutinu a opřela se o pelest.
"Zkuste zůstat vzhůru," nabádala ji opět ošetřovatelka a podávala jí pohárek s vodou.
"Prosím vás, nevíte, kde mám batoh? Mám tam hada - musí do vody."
"Vaše věci mám u sebe. Chcete je přinést?" zeptala se.
"Prosím. A kdybyste měla nějakou misku a trochu vody…"
"Něco se najde," slíbila ošetřovatelka a odešla.
Za chvilku se vrátila, položila na stolek lasturu s vodou a podala Nefas její batoh.
"Děkuju."
"Nemáte zač," odpověděla a zkoumavě si ji prohlížela, jak přehrabuje v batohu. "Skutečně si nevzpomínáte, co se vám stalo?"
"Ne, madam," zalhala Nefas a položila Selii do misky. Chudák, musí toho mít za dnešek plné zuby, - politovala ji v duchu a zahleděla se na ošetřovatelku.
"Jak myslíte. Ale počítejte s tím, že se vás zítra budou ptát." odmlčela se. "Odpočívejte. Budu vás chodit průběžně kontrolovat," dodala a odešla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 13. prosince 2011 v 20:41 | Reagovat

Jsem zvláštní osoba, ale mám ráda, když se hlavní postavě něco děje, takže za sebe rozhodně děkuji xD Jo a mimochodem, být jejím hadem není vůbec snadný, nejen že je chudák o hladu, ještě ho stále ztrácí a pouští na zem, chudák xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama